V Rumburku byly dva biografy: Revoluce a Marx. Znělo to opravdu socialisticko - budovatelsky, hlavně když jsem si dlouho myslel, že se jedná o kino Karla Marxe (jasně, že jsem byl úplně blbý), název je však  pozůstatek podnikatelského snažení Marxe Franze a jeho ženy Anny. A bylo mi pochopitelně divné, že zkrátka přišel Engels (Bedřich).

Hodně se tu poslední dobou bouralo, ale bude se také stavět. S migranty zatím problémy nejsou, kromě těch, kteří opouštějí výběžek, což jsou pohříchu maturanti, kteří zapaří na maturitním plese a pak SBOHEM A ŠÁTEČEK, hupky dupky do vnitrozemí a nebo ještě někam dál, kde tuší, že je civilizace civilizovanější; připomeňte jim, že tady je tráva zelenější. Ať tu nezblbneme a nevymřeme.

Jak jsem napsali, policejní toxi team slavil úspěchy. Jak jsme dodali, drogová scéna měla možná chviličku absťák, ale z nejhoršího už je venku. Co s tím?

Kdysi se jeden výtečný muzikant Dan O. a jeho kamaradi zapletli s pervitinem. Neumíš si představit, jak je to úžasný, říkal mi po letech, když se snažil před perníkem utéct sem k nám do opičích hor šluknovského výběžku. Neumíš si představit, jak tě to vystřelí do vesmíru.

Znáte to, jak herci obvykle v rozhovorech zmiňují, že televize je sice živí, ale divadlo je baví. Že kontakt s živým publikem je úplně jiný zážitek než sterilita natáčení... Mám to stejně, jenom tedy nestojím na jevišti, ale sedím v hledišti. A ten zážitek je obyčejně mnohem silnější, trochu smradlavější, bez vystříhaných chyb. Je to opravdovější, i když samozřejmě: je to všechno jenom šalba a klam. Ale když se to povede!

Chtěli jste už někdy někoho zastřelit? A nebyl to náhodou úředník? Může někdo takový zůstat člověkem? Cože?

Nevím, jestli to není jenom hodně sofistikovaná reklamní kampaň na první film, který natáčí náš kolega Petr Číla a který se bude jmenovat Kriminálka Rumburk, ale i kdyby ne, hraje mu všechno, co se poslední dobou v okolí děje, pěkně do karet. Považte: mrtvola v té louži u rumburského špitálu v pátek ráno a hned potom odpoledne bezmála přestřelka u bývalých kasáren!

Je normální, že se člověk baví s lidmi, kteří mu vyhovují a s kterými si rozumí. S podobnými spolupracuje a navazuje kontakty ve světě reálném, ale třeba i na sociálních sítích. Tak co mě to sakra napadlo moji, těžce budovanou, sociální bublinu opustit a jít se podívat ven?!

V Praze (a Ostravě) se hraje hokejové mistrovství světa. Kromě našich hokejistů zaujali mě i Jiránkovi králící z klobouku -- Bob a Bobek, kteří se stali maskoty turnaje a také Skoumalův hudební motiv z toho seriálku, který tu občas zazní. Vzpomenu si při tom vždycky na oba autory, kteří jsou bohužel na onom světě. Stejně tak si při tom vzpomenu na Milerova Krtečka, kterého prodali do Číny a cestou se s ním mazlil prezident Zeman a říkám si, že je fajn, že čmárám jenom mazanice, které snad raději skončí v propadlišti dějin, než v rukou obchodníků a politiků.

Nejvyšším vodopádem světa je Salto Ángel ve Venezuele (1049 m), největší systém vodopádů (2,7 km široký přepadový lem a v závislosti na roční době 150 až 270 samostatných vodopádů) představují vodopády Iguaçu na hranici mezi Brazílií a Argentinou celá citace wiki). Nejznámější vodopády jsou pak zřejmě ty Niagarské nebo Viktoriiny; nic z toho není poblíž, ale přesto tu vodopády máme. Někdy spíš takové čůrky.

Ještě pořed prázdninama to všechno vypadalo tak nějak normálně a teď je všechno vzhůru nohama. Evropou se valí utečenci, Číňani kupujou republiku Českou a to co zbude, tak to koupí imigrant ze Slovenska -- pan Bureš. A ještě k tomu leje a ochladilo se o dvacet stupňů. Prostě žádná selanka)

Vždycky jsem nesnášel první máje a všechny podobné akce, jednou jsem -- disident! pohodil transparent do průjezdu a zdrhl z průvodu, za což mě chtěli vyrazit z gymplu, ale měli ve třídě málo kluků, takže na výročí osvobození už jsem zase poslušně cupital a nesl nějaký výkřik o míru a profesor Beránek mi dýchal na zátylek a říkal, že svoboda je poznaná nutnost a že si mě teda pohlídá.

Vždycky, když jedu do Ostravy, stane se mi něco s kolem u auta. Minule mi málem upadlo, letos jsem píchnul; naštěstí den předem a tak cesta do slezské metropole probíhala celkem v klidu. Jak je letos v módě, je i v Ově zavřená spousta komunikací, ale i to se dalo zvládnout.

A na ostravskou specialitu – jednosměrky nám nakonec poradil fintu jeden místní: když budeš odbočovat pořád doprava, nakonec tam dojedeš. Díky, Bohouši!

Vloni jsem si koupil kolo a nějaký další věci, které jsou k cyklistice nutně potřeba. Nic z toho, co nebylo napevno ke kolu přimontováno nemůžu najít, jenom pumpičky mám dvě, protože tou původní neumím nic nafouknout a poztrácelo se i pár drobností, které byly původně s kolem nějak spojeny... Je to divný, protože normálně nic neztrácím a tak věřím, že i tohle určitě někde vyplave.

Odešel jsem z filmu, který nakonec dostal cenu poroty, jel jsem se podívat na jednu výstavu a nakonec viděl tři. Narazil jsem na pomníček, který bych v Karlových Varech opravdu nečekal a nakonec jsem o půlnoci fotil minipředstavení 'jak se dělá balet' v podání primabaleríny Národního divadla. Prostě karlovarský festival nezklamal.
Když se do Varů balím, mám to čím dál jednodušší, stávám se čím dál víc baťůžkářem a abych i na místě odolal případným příležitostem nechat se pozvat, nebo se vetřít na nějaký večírek, balím už jenom opravdu hodně neformální hadry.

Dobrý den, minulý týden jsem tohle nedělní povídání vynechal, protože to byl týden, kdy výběžek měnil svou tvář a jak to dopadlo, vidíte sami. Mohl jsem napsat jenom něco jako: uf. A nebo něco podobného, ale nechtěl jsem být tak stručný, to se hodí pro jiné příležitosti, a tak jsem zůstal raději němý. 

Transformace snad dopadla dobře, jsou věci, které ještě nejsou na svých místech, že by ale něco úplně nefungovalo, si nemyslím. Nebo jste na něco takového narazili? Jestli ano, dejte nám prosím vědět (Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.)

Díky.

Od minulého čtvrtka do neděle jsem byl v Turnově (25. - 28. 2. 2016) na divadelním festivalu Modrý Kocour (postupně referujeme tady->), v pátek se připojil redakční kolega Pavel Časar, který výpadek jednoho představení využil k vlastivědné vycházce na jednu moc zajímavou vyhlídku (tak schválně, kterou?; článek už brzo) a kolega Šafus, který zůstal doma byl alespoň na představení Strýčka Váni divadelníků místních (už brzy k vidění i na Děčínské bráně) a také navštívil varnsdorfský koncert legendy tuzemské popmusic Václava Neckáře (který ovšem kdysi zpíval: chtěl jsem hrát divadlo/a jak to dopadlo), takže se nám to celé tak hezky divadelně rýmuje.

V pondělí devětadvacátého června jsem poobědval ve své oblíbené masně na rumburském náměstí. Snědl jsem svůj oblíbený hovězí guláš a poslední sousto byl .. kus smaltu. Nebyl malý, byl velký a celou dobu ležel klidně na dně misky. Koukal jsem na to jak puk, ale zdaleka nejvíc mě překvapila reakce prodavačky: žádný promiňte, nebo to je mi líto, nebo to se stává maximálně jednou za deset let. Já jim to řeknu, řekla.. A bylo to.

Tak vám to teda taky říkám. Říkám: když někde tak dlouho a poctivě budují firmu a pak se nějaká nána neumí ani omluvit, už tam chodit nemusím. 

Škoda. Ďábel je v detailu.

Když je celou zimu teplo a nasněží až zjara, dalo by se to interpretovat tak, že nám příroda chce něco tajemného sdělit. Ale není to tak. Příroda na nás úplně sere kašle. A má recht. 

Další články...