01
Mon, May

Tedy, řeknu vám, tohle už není nějaká obyčejná prokrastinace, to je opravdová krucipískovice. Zapeklitovice. Zaseklovatice. Nicnedělákovice...

Jdu takhle ráno s psiskama lesem a ze změti těch blábolů, co člověku pořád běží hlavou, se najednou vylouplo: “Noc byla věčná jako hloupost lidská...” Divné. Noc nebyla, bylo ráno. Asi se jen hlava snažila nějak zbavit těch nesmyslů, co hned zrána vstupují do člověka, chce-li být tzv. “informovaný”. Kouknout na ranní zprávy, kouknout na síť, kouknout do mailu - a jeden je za takovou půlhodinku zralý opět zaplout do pelechu, přetáhnout deku přes hlavu a - celé to zaspat.

Takže, proč se ten Gellner vyjevil?

Buď to znáte sami, nebo jste už o tom slyšeli. A jestli jste náhodou o tom neslyšeli, tak se to dozvíte nyní. Silniční informační značení v Itálii je trošku svéráz. Nechce se mi rovnou tvrdit, že to tam dole na jihu nějak flákají, ale pravdou je, že dostat se v krásné Itálii z bodu A do bodu B je někdy docela záhul.

Ten svátek mě vždy pobaví... Uměle vynalezený tzv. “Den české státnosti” připadá na 28. září, jmeniny ten den slaví Václavové. Gut. Jako památný den, jako připomínka zavraždění (nyní již svatého) knížete Václava bylo 28. září slaveno až do roku 1951, kdy to komunisté zcela zatrhli. V roce 2000 pak Poslanecká sněmovna přijala příslušný zákon a od té doby můžeme vesele slavit znovu a dál. Co vlastně? Nějak se mi v posledních dnech význam slovního spojení “česká státnost” zamlžuje.

V neděli jsme přestali mít štěstí s větry. Doposud se nám všelijaké vichřice, bouřky, přívalové lijáky a ostatní přírodní zvěrstva nějak vyhýbala. V neděli si naštrapacírovala nějaká - odhaduji - vichřice přes naší zahradu přímo k Fabrice. Na zahradě nám to uhryzlo břízu nějaké tři metry nad zemí a položilo jí to na kůlnu. Na Fabrice to vzalo půl střechy a nalilo nějakou vodu do podkroví. Koukal jsem přes louku na tu větrem odrbanou Fabriku (s velkým, protože je to kulturní instituce...) a zjistil jsem, že se na vítr vůbec nezlobím. Ale lidi, jo lidi,ty mi pijou krev...

V části městské části Dejvice (hlavní město Praha) došlo k maléru. Voda se nakazila a tím pádem i celé davy lidí. Taková jednoduchá rovnice jako E=mc2 potřebovala ke skutečné realizaci - a to si člověk ani není jistý, jestli té nejsprávnější - armádu vědců a techniků a dělníků a tak dále. V Praze stačilo pár breberek, pár kohoutků, armáda píčů vody a už to frčí!

Je to jako přes kopírák. 

Podobně jako v dobách, kdy probíhají mistrovství světa v hokeji či ve fotbale, a každý chlap a každá jedna-a-půltá žena se stávájí trenéry národních manšaftů, tak i v dobách finanční krize se národ proměňuje v armádu ekonomických expertů. Přesněji řečeno, nyní se to týká “řecké krize”. A já jsem jeden z těch téměř deseti milionů místních finančních géniů.

Ne, nepůjde o velká spiknutí typu “Bilderberg” nebo “Schwarzenberg, Kalousek a spol. chtějí vrátit Sudety Němčourům…”, je to trochu jednodušší. V posledních dnech jsou titulky (a statě) plné emocí kolem zveřejněných odposlechů telefonátů někdejšího premiéra Nečase s jeho konkubínou (tehdy ovšem exekutivní První Dámou) Nagyovou.

Tak nám to zase prezident Zeman vysvětlil. Totiž takto a popořádku: Zhruba v polovině srpna zveřejnilo několik desítek (později stovek) vědců a pracovníků vědeckých a akademických institucí petici, v níž varují před nebezpečím, která přicházejí s obecně rozšířeným strachem ze všeho cizího, řečeno oblíbeným módním výrazem - před “xenofobií”. Ta petice reagovala na podivnou rétoriku řady našich nejvyšších politiků, kteří jaksi nepovažují uprchlíky před válečnými hrůzami za lidi, nýbrž za někoho, kdo (aniž by tu vůbec byl fyzicky přítomen) ohrožuje naše civilizační hodnoty. A v souvislosti s tímto postojem mezi lid šíří panikářské, rasistické a (inu) “xenofobní” názory a informace.

Pondělí, 6. července 2015. Významné datum. Před šesti sty lety byl v malebném příjezerním městečku Kostnice upálen otylý, plešatý český farář, takto Jan Hus. Stal se zpopelněným kolečkem v mašinérii dějin, vykládáme dnes. Vlastně byl ten tehdejší “kostnický” koncil úplně o něčem jiném (trojpapežství...), ale přesně podle zákona nechtěného účinku to odnesl náš vzpurný plešoun.

V poměrně obsáhlém a poměrně upřímném rozhovoru pro Hospodářské noviny, prohlásí místopředseda vlády a ministr financí Andrej Babiš, že “nejspíš plácal”, když na nějakém předvolebním mítinku uvedl hausnumera o miliardách ztrácených ročně ze státního rozpočtu. Popravdě řečeno, mě ta jeho bohorovnost uráží, když neřeknu rovnou, že s.re!

Titulek je samozřejmě přehnaný. Je to kvůli lákání vás, čtenářů. Na Moravě jsem byl všeho všudy párkrát. Nic o ní nevím. Jsem Pražák plný předsudků. Měl bych si spíše za ten titulek stoupnout před zrcadlo a nafackovat si.

Jako bychom to neznali z podnikatelského plánu, který nevyšel před pár lety, konkrétně v minulém sněmovním volebním období. Tehdy se to jmenovalo “Věci veřejné”, vtrhlo to vysoké politiky jako velká voda, vyrobilo to zmatek na všech stranách, pozuráželo to všechny kolem i mezi sebou, iniciovalo to několik afér, navzájem se to mezi sebou zažalovalo a pak se to samo jaksi sežralo.

Pro zvíře jménem “vlk” mám jakousi, nejspíš infantilní a v nejlepším případě “jenom” romantickou slabost. Je to zvíře chytré, na pohled krásné, žije pro rodinu, loví a umírá pro rodinu a řada lidí proti němu cosi má. Jako, že pořád je někde někdo vyvražďuje, jako že škodí “zemedělcům” a žere jim jejich dobře zadotované ovečky, takže s nimi (s vlky) vyji, neb to nemají lehké. Kdybych měl být zvířetem, tak bych si byl býval přál být orlem. Aha?! No, ale s vlky bych se kámošil a dožíral po nich ty ovečky… Nebo to dělá sup? Kterým být nechci? To je jedno.

Slova z titulku vyslovil více méně v téhle podobě francouzský automobilový závodník Marcel Renault. Byl to “stopro” adrenalinový týpek, chlapák, co se tím nepáral. Automobily byly novou atrakcí a lidé jako Marcel Renault razili nové hračce cestu (no, vlastně skoro spíše dálnici) ke slávě. Firma Renault je jedna z mála, která prošla celou cestu od výroby v kůlně na zahradě rodičovského domu až po megafabriky 21. století. Leč: málo platné, už v počátcích firmy, na začátku dvacátého století měla média ohromnou moc a senzace byly vždy něčím, co se dobře v médiích prodává. Automobilové závody byly už tehdy nejrychlejší cestou, jak značku představit veřejnosti a  dokázat, že je fakt dobrá. Jo, reklama se tomu říká... A Marcel? Ne, že by to heslo jemu osobně nějak nesedlo. Při závodě Paříž-Madrid, bylo to v roce 1903 (ještě to mám přímo před očima), se nedaleko Angouleme vybagal se svým 16ti koňovým závoďáckým Renaultem, když zvířený prach z auta jedoucího před ním způsobil, že Marcel přehlédl varovný praporek před nebezpečnou zatáčkou. Zastavil ho v plné rychlosti strom. Marcel Renault zahynul.

Ráno se kouknu na kalendář a ono to letí! My, nezaměstnaní před-důchodci, totiž občas ztrácíme pojem o čase. Já osobně někdy ztrácím i pojem o tom, co je nahoře a co je dole, co je sladké a co slané, co je dobro a co je zlo. Někdy se mi stává, že i tak nějak zbytečně blábolím... Kde jsme to byli? Aha, datum. 

Chci tím připomenout, že dny pana Ovčáčka, to je ten úhledný, přeúhledný fámulus prezidenta, jehož jedním z mnoha úkolů je též nalézt novinový (časopisecký) text Ferdinanda Peroutky s názvem “Hitler je gentleman”, se pomalu krátí.

Ano, nepsal jsem. Míněno tedy - minulé pondělí (úterý, středu…), výmluvu mám, ale není asi moc dobrá. Stejně to zkusím. Nepsal jsem, neboť jsem u vytržení čučel! Jak to tele na novou tele… Nebo tak nějak. Nikdy doposud jsem totiž nebyl v Berlíně (u nás doma se říká “v Brejlíně…”), protože za bolševika se mi tam nějak nechtělo (párkrát jsem tehdy byl v Drážďanech). Načež jsem žil v Mnichově a do Berlína jsem nesměl.

Samozřejmě - je horko. Když už trvalo asi desátý den, kouknul jsem se nějakou náhodou na CNN a zrovinka tam byla předpověď “světového” počasí. Tak jsem uviděl mapu Evropy, kde nad námi (Česká republika=Czechia) plus nad naším okolím - Polsko, Německo, Rakousko - visel nechutně nafialovělý koláč, lemovaný kruhy temně rudé barvy. Teploty blížící se 40°... To ale víme. Veselý chlapík, stojící kdesi v Atlantě (USA, Texas) v klimatizovaném studiu pravil s pusou od ucha k uchu, že “teploty ve střední Evropě se deset dní drží deset stupňů nad průměrem”. A to je ten trik, docvaklo mi. A ten koláč vedra se prostě jen přestěhoval pár set kilometrů severněji, než býval v minulosti. Máme tu počasí přináležející (učebnicově) státům kolem Středozemního moře. A oni mají to naše. 

No jo. Jsou takoví ti uprchlíci z filmů, že? Vypleštěný Harrison Ford je obviněn z vraždy vlastní ženy, ale on, že prý ne a zdrhá a zdrhá a Tommy Lee Curtis ho ušlechtile honí a honí, až jsou z toho diváci hin a Hollywood má (měl) trháka.

Klasik dí, že “vším, čím jsem byl, byl jsem rád…” K tomu dodávám: “nasrad!” Kvůli rýmu.

Byl jsem v úterý na oslavě devadesátých narozenin mého slovutného tchána docenta Slonima. I vzpomínalo se. My mladí jsme se do vzpomínek mnoho nevměšovali, ale bylo nám v průběhu dne vyslechnout řadu historek z dávných časů.

Nový týden, nové naštvání. Guru plánovaného a vysněného modelu protofašistického (korporátního) státu, místopředseda vlády, ministr financí a majitel asi tak poloviny médií v zemi, která nota bene není jeho vlastí, čili pan “Prostě to všechno rozm.dáme” Bureš pravil na televízi na margo plánovaného zvýšení důchodů o zhruba dvěstě korun, které on tvrdě kritizuje, zhruba toto: “Neustálé zvyšování důchodů enem zhoršuje ekonomickou bilanci státu, není to příjmová část…”

videa_z_výběžku

vandej

k_fix_cz

pojdte se kouknout)