weby pro nejsevernější čechy

Co vzal vítr (… a co lidi?)

V neděli jsme přestali mít štěstí s větry. Doposud se nám všelijaké vichřice, bouřky, přívalové lijáky a ostatní přírodní zvěrstva nějak vyhýbala. V neděli si naštrapacírovala nějaká – odhaduji – vichřice přes naší zahradu přímo k Fabrice. Na zahradě nám to uhryzlo břízu nějaké tři metry nad zemí a položilo jí to na kůlnu. Na Fabrice to vzalo půl střechy a nalilo nějakou vodu do podkroví. Koukal jsem přes louku na tu větrem odrbanou Fabriku (s velkým, protože je to kulturní instituce…) a zjistil jsem, že se na vítr vůbec nezlobím. Ale lidi, jo lidi,ty mi pijou krev…

Je to takhle: po letech úsilí spousty lidí, z nichž část pracovala fyzicky, část penězi, část intelektuálně, část vším možným dohromady, vznikla tady na vesnici oáza, pozor přijdou fujky slova, klidu a pohody a srandy a muziky a kultury vůbec. Najednou se “zadařilo”, lidi začali chodit, Fabrika “si udělala” jméno.

V tu samou chvíli (já vím, je to germanismus, ale proč ne, jsme tu v Sudetech, kde jsme zabrali majetky Němcům, co tu místo místních pár století makali “na svém”) se ovšem objevili udavači. Ne, nezlobím se na výsadek Krajské hygienické správy, který přijel na Fabriku objevit nedostatky. To jsou snad záležitosti, které jdou napravit a „hygiena“ jen dělá svou práci. Co ale napravit nejde je pozadí té kontroly. Ta totiž přijela na “udání”. Někdo Fabriku (a její provozovatele a majitele) napráskal kvůli údajně hanebné kuchyni a kvůli údajně hlasité hudební produkci. A to stačí, aby se léta pracně budovaná iluze spolužití v malé vesnici, napříč a přes různá osobní přesvědčení, napříč a přes rozdílné chutě, napříč životním stylům a názorům, okamžitě zhroutila jako ten pověstný domeček z karet. Ty karty jsou prostě špatně rozdané, cinklé a některé chybí. S tím se nedá hrát…

Kontrola zjistila, že kuchyni má do “hanebnosti” velmi daleko, ba že je to vyloženě naopak, ale to je jedno. Hudba – to je asi pro někoho zločin. S tím nehneme.

Moje (naše) naštvanost pramení z toho, že vzhledem k okolnostem zásahu “hygieny”, se do místní komunity opět vrátil ten starý známý zaprdlý a do fialova hnusný odér udavačské atmosféry z dob “totáče”. Tehdy tu fantasticky nádherně frčely nenávisti mezi “místními” a “Pražáky”, pomocníci Veřejné bezpečnosti (z řad “místních”) obtěžovali kluky a holky z Prahy (s nimiž pomocníci na vsi vyrůstali) debilními kontrolami občanských průkazů, debilními zákazy sezení před hospodou po “zavírací” hodině a podobně. Po listopadu 89 se z nenávistného poměru mezi “místními” a “Pražáky” stal, nejspíš vlivem politické korektnosti, problém mezi “místními” a “náplavou”. Slovo “náplava” zní poetičtěji a jen velmi málo evokuje odporné ovzduší totality, přičemž ale jádro problému zůstává: jde o “místní” Burany (ač jimi ve skutečnosti nejsou, neznámo proč se jimi vždy a všude a v jádru cítí) a “naplavené” Chytráky (ač jimi nejsou, neznámo, proč jsou tak vnímáni).

Nikdo nikdy se největší pravděpodobností nedozví, kdo byl ten udavač. Ale je to jedno. Jak známe z naší národní bible buranství a nablblé moudrosti (“Švejk”, kdyby náhodou nebylo jasno…) tak je to (volně) podle modelu – “no, von je to syn toho zavražděnýho, takže asi taky pěkný kvítko…”). Jak se jednou objeví někde stín nějakého nesváru, stín nějaké pochyby, stín nějakého podezření, tak se ten jed nedůvěry a naštvanosti vůči Někomu už dál rozlévá vlastní silou a samospádem a jen a jen mohutní. Člověk není anděl a má ke svinskému chování a přemýšlení blíž, než bychom si chtěli namlouvat.

Vítr nám vzal břízu, kůlnu a kus střechy na oáze klidu a pohody. Nějaký kripl nám bere zbytky ideálů a zbytky sil dělat něco navíc pro lidi kolem. Vždyť se klidně dá jenom točit pivo a “lejt kořky”. A “kuntůra”? Se pustěj “kabáti” z “jutubu” a bude, ne?

Jo?

Fakt?