weby pro nejsevernější čechy

Konec starých časů

Byl jsem v úterý na oslavě devadesátých narozenin mého slovutného tchána docenta Slonima. I vzpomínalo se. My mladí jsme se do vzpomínek mnoho nevměšovali, ale bylo nám v průběhu dne vyslechnout řadu historek z dávných časů.


Moje oblíbená je ta, jak se na začátku třicátých let minulého století u Chlupsů (což byla rodina, která malého docentíka přivinula, neb rodiče se mu rozprchli…) sedávalo v podvečer u stolu v obývací kuchyni a děda Chlupsa vzal do rukou tahací harmoniku. I zpívalo se, zpívalo – vyprávěly se historky a znovu se zpívalo, rodina se tmelila zvuky harmoniky a proplétáním lidských hlasů. Občas, za teplých letních večerů se při otevřeném okně shromáždili i sousedé, třeba tucet do počtu a zpívali všichni dohromady. Idylka, že by jeden skoro nevěřil…
Pár let poté (píší se léta čtyřicátá minulého století) idylka rázně skončila. Světové mocnosti se rozhodly, že osudy této země vezmou do vlastních rukou. Záhy poté byl děda Chlupsa v koncetráku za to, že měl svérázné politické názory a malého docentíka rodina vydávala za vlastního, i když nebyl, a tím ho chránila před novými pány země. Docentík totiž měl židovské předky, to se tehdy doopravdy nehodilo…
Střední generace (to jako asi my) zase prostřednictvím jiných na slavnosti přítomných pamětníků vzpomínala na šedesátá léta minulého století. Do jedné rodiny, jejíž člen se úterní slavnosti účastnil, přijela na návštěvu tetička z Ameriky, tedy z USA. Koncem šedesátých let se to smělo. Byla tu v zemi lidská tvář socialismu a ta řadu věcí povolila. Příbuzní, které komunistická totalita po únoru 1948 rozdělila a rozehnala do různých světových koutů, se pojednou mohli zase vidět. Takže, tetička přijela a všude jí vodili a všechno jí to ukazovali a výdobytky socialismu a krásy naší historie a večer všelijaké oslavy a všelijaká setkání. Když pak tetička měla nastoupit zpáteční cestu do těch Spokojených států, zeptali se jí místní příbuzní, co na ní zde zapůsobilo největším dojmem, co pro ní bylo největším překvapením. (Já osobně jsem čekal, že se tetička zeptá, kdy jako se v ČSSR pracuje, když s ní pořád někde trajdali a slavili, ale to tetička ne…) Stará paní se hluboce zamyslela a pak řekla: “Černobílá televize…zase jednou jí vidět…” Idylka šedesátých let i s její černobílou televizí rázně skončila jedné teplé srpnové noci, kdy se ukázalo, že světové mocnosti to s námi myslí zase jinak, než bychom si byli bývali mohli myslet my sami…
No, u toho všeho seděla nejmladší generace, devatenáctiletý vnuk úterního oslavence. Způsobně naslouchal, jen občas na chvilku poodběhl za roh, aby se decentně a mimo zraky “starých” příbuzných digitálně spojil s kamarády prostřednictvím sociálních sítí zprostředkovávaných mobilním “chytrým” telefonem s barevnou obrazovkou…
Modlím se, aby tahle digitální idylka trvala co nejdéle. Aby se na smartphonech dala poslouchat z YouTube tahací harmonika. Aby se ve Photoshopu daly nasimulovat černobílé obrázky.
Ale bojím se, že nám jednou všem tu elektřinu vypnou nějaké mocnosti a my budeme rádi, když jednak ještě budeme, a za druhé, že nám zbydou hlasy a nálada na zpívání.
Jo a – živijoooo, Míťo!