Písničky Patti Smith mě vždycky nějak znepokojovaly, při četbě její poslední knihy M Train jsem cítil uklidnění. Uklidnění až takové, že jsem se občas musel podívat, jestli je ona opravdu autorkou téhle vzpomínkové knížky. Je. Myslím, že to co je ale pořád stejné, to co u téhle zpěvačky, spisovatelky, básnířky … autorky najdete, je vždycky naléhavost, se kterou své příběhy vypráví.

O designu vyšla v posledních letech hromada knih, některé skvělé, jiné dobré a některé prostě jenom naskočily na vlnu a popularitu tohoto trendu. Na konci loňského roku ovšem objevila se v knihkupectvích publikace, která je nepřehlédnutelná a to nejenom proto, že je to bichle a má svou váhu (nosil jsem ji v batohu celý den, vím o čem mluvím), ale hlavně proto, že se tématu věnuje systematicky a strukturovaně.

Z mladého, nijak úspěšného rozvědčíka, kterého jeho mateřská agentura zaparkovala do vcelku nezajímavé destinace ve východním Německu, tou dobou poměrně nudné díry jménem Drážďany (i v endéer přezdívané údolí dutých hlav, v údolí Labe, nebylo možné přijímat západoněmecké televizní programy) se stal jedním z nejmocnějších mužů planety, ve svých rukou shromáždil ohromnou moc a jeho pozice je, jak se zdá, neotřesitelná. Jak je to možné? Kde se vzal nový ruský car jménem Putin? Na tuhle otázku podrobně a zasvěceně odpovídá Steven Lee Myers.

Michel Faber, spisovatel a novinář, a také zdravotní sestra, pro někoho Holanďan, pro někoho Skot a pro jiného Australan, který se proslavil svou knihou Kvítek karmínový a bílý, postavil čtenáře v závěru minulého roku před další literární výzvu. Knihu zvláštních nových věcí. Knihu, která je silně ovlivněna smrtí autorovy ženy Evy, kniha, která má ambice rozdrásat duchovní priority vnímavého čtenáře.
Snad by to mohl být jen takový prostý příběh manželského páru z lehce vzdálené budoucnosti, kdyby to ovšem nebyl drtivý a bolestný příběh z přítomnosti každého z nás.

Sakra, jak se to mohlo stát, že to, co si ještě jakž takž pamatuju, je najednou dějepis? A to, co mi říkali rodiče a děda s babičkou, je minulý a předminulý století. A stačí si o tom vyprávět doma u večeře nebo by se to mělo učit? A pamatujeme si to dobře? A nebáli jsme se, když se to dělo, vylézt z baráku a vyprávíme si jenom nějaké bajky, které nemají se skutečností nic společného?

O knize Tomáše Klvani “Poslední vzpoura bílých mužů” (Fenomén Trump; Zpráva o proměně světa)

Tak si hned úvodem trochu promrskáme povinná slovička. “Id”  -  všichni víme, ale opakování, matka moudrosti - je výraz pro jakési “ono”, nejnižší součást struktury osobnosti dle teorie Sigmunda Freuda. “Id” představuje naše pudy, instinkty, základní potřeby. Donald Trump by to pro všechny objasnil nejspíš takto: “Papat, kakat, teploučko...” 

Na konci roku 2016 vyšla v nakladatelství PROSTOR v českém překladu kniha německého autora, který pracuje od roku 2007 jako tiskový referent Rakouského velvyslanectví v Praze, kde také žije se svou manželkou a dvěma dětmi. Autor se jmenuje Andreas Wiedemann a kniha „Pojď s námi budovat pohraničí!“ - Osídlování a proměna obyvatelstva bývalých Sudet 1945–1952.

Míru Bosáka netřeba představovat, je to osoba veřejně známá, je to komentátor fotbalový, rovněž golfový, ale také kumpán a člověk společenský. Letos znovu, jako už mnohokrát před tím, psal svůj deník z významné fotbalové akce – z mistrovství Evropy ve fotbale a záhy po jeho skončení ho i zveřejnil.
Kdo jeho předchozí Deníky četl, nebude překvapen metodou, které pro své vyprávění zvolil; ačkoli fotbal miluje a ví o něm spoustu věcí, je si dobře vědom skutečnosti, že samotná hra a zápletky turnaje prostě celou knihu neudrží a tak je, možná i větší část knihy, věnovaná zemi a lidem, kde se zrovna hrálo, čili máme v rukou i zajímavý cestopis, jehož itinerář ovšem určuje právě hrací plán.

Pražské příběhy od Dana Hrubého je robustní kniha, široká v ramenou, posazená, něco jako chlapík, na kterého nejde spěchat. Takový ten týpek, o kterém si na první pohled myslíte, že dokonale zapadá tam, kde jste ho objevili, ale po delší známosti zjistíte, že je to všechno trochu jinak.

V osmdesátých letech pravil jakýsi tajemník, že Česká Lípa bude socialistickým městem budoucnosti; to se tak úplně nepovedlo. Byla však - kupodivu - městem bigbeatu i undergroundu a to už od let padesátých minulého století a pak pořád dál. Kromě místních partiček, které většinou tak úplně nezasáhly do celorepublikového dění, se ale děly velké věci, třeba na nedalekém hradě Houska (Plastici) i v malebném údolí Peklo. Všechno to v nádherné (faktograficky zajímavé a graficky ul-ti-ma-tiv-ní!) publikaci I can't get no (českolipská satisfakce) shrnul Tomáš Cidlina, napsal jsem do Reflexu (44/2016) a teď a tady je možnost připojit pár podrobností.

Další články...

videa_z_výběžku

vandej

k_fix_cz

pojdte se kouknout)