Písničky Patti Smith mě vždycky nějak znepokojovaly, při četbě její poslední knihy M Train jsem cítil uklidnění. Uklidnění až takové, že jsem se občas musel podívat, jestli je ona opravdu autorkou téhle vzpomínkové knížky. Je. Myslím, že to co je ale pořád stejné, to co u téhle zpěvačky, spisovatelky, básnířky … autorky najdete, je vždycky naléhavost, se kterou své příběhy vypráví.
Kniha začíná snem a sny se prolínají všemi příběhy, které vypráví. Hranice je velmi tenká a není snadné rozlišit, kde se právě nacházíme, ale je to jedno. Obojí je součástí reality, ve které se Patti pohybuje a kterou bezvýhradně přijímá.
Vypráví jednoduše a prostě i o složitých věcech.
Sedí v kavárně, objedná si obligátní hnědý chléb, malou misku olivového oleje a černou kávu a u toho píše. Do psaní se jí míchá pasáček ze snu, který tvrdí, že: Není nijak snadné psát o ničem.
To ale není její problém. Její život vydá klidně na několik knih a to, co se zdá, že by o ničem mohlo být, uvádí události do jiného, zajímavějšího, přesnějšího (i když třeba paradoxně trochu snově rozostřeného) kontextu.
Na svého času vlastně popovou, no dobrá spíš punkovou, hvězdu má poměrně klidný život. Čte, cestuje, přednáší. Neváhá se kvůli četbě knih vypravit na místo jejich vzniku.
Události, bezesporu tragické, přijímá nebo interpretuje s až zenovým odstupem a klidem.
Na cestách fotí a na první pohled to nejsou fotky ničím zajímavé, jenomže svou zvláštní odtažitostí a jakousi nezúčastněností přesně zapadají do nálady knihy. Přistihnete se, že při četbě máte pocit, že si je musíte prohlédnout znovu. A že byste je měli rádi kolem sebe, třeba někde tady nad psacím stolem.
M Train (mimochodem, je to vlak zelený) vás takovým zvláštním způsobem obklíčí, přiměje vás zpomalit a ačkoli obsahuje i věci nepříjemné, je jejich přijetí poklidné. Slovo, které se sem asi nejvíc hodí, je pokora.
Babičku Patti by chtěl každý. A můžete ji mít, když se začtete a k tomu si uvaříte opravdu velký kotel kafe.
(psáno pro reflex)
