Knihy
Typography

Dvojjazyčná německo-lužickosrbská kniha nazvaná Pět století (Fünf Jahrhunderte – Pjeć lětstotkow, editor Jan Malink, vydalo nakladatelství Domowina Budyšín v roce 2017, 186 stran) přináší dosud nejúplnější informaci o náboženské reformaci v srbské Lužici. Její editor, současný superintendant neboli hlavní duchovní správce více než asi třiceti tisíc lužickosrbských evangelíků, Jan Malink ji sestavil z devatenácti příspěvků, z nichž tři napsal sám.

V prvním příspěvku se zabývá vztahy mezi Lutherem, Melanchtonem a Lužickými Srby. Je zde zajímavá mapka kostelů z níž mj. vyplývá, že lužickosrbské osídlení sahalo od Löbau až téměř k Frankfurtu. Lužickosrbským kostelům se Malink podrobněji věnuje v dalším textu. Pozoruhodný zde je poznatek, že reformace přinesla posílení významu mateřských jazyků při bohoslužnách, což se projevilo v Polsku, Čechách i v srbské Lužici. Třetí Malinkův příspěvek pojednává o lužickosrbské ekumeně resp. konfesi na rozhraní konkurence a spolupráce. Tu znázorňuje grafika Hanky Krawcec, na níž dvě Lužické Srbky – katolička a evangelička (poznáme je podle typických krojů) zpívají v budyšínském chrámu sv. Petra Credo in unum Deum – vyznání víry v jednoho Boha. 

Jan Malink podepisuje v pražském Lužickém semináři knihu Pět století. Foto: Milan Hrabal

Ostatní témata svěřil dalším devíti osobnostem. Dějinami luteránství u našich slovanských sousedů tedy procházíme v tematických blocích, jak je pojali jejich autoři.

Jens Buliš v příspěvku Prosazení reformace – Lužice jako příklad "relace neostrosti" poukazuje na nutnost vzájemné shody mezi vírou, právem a vládou, což v praxi znamenalo, že prosazování odklonu od římské církve nebylo věcí víry, ale spíš mocenských struktur. 

Fridrich Pollack se zaměřil na počátky lužickosrbské literatury. Počátky lužickosrbského písemnictví, jako například Jakubicův překlad Nového zákona z roku 1548, zůstaly v rukopisech. První knihou v dolnolužické srbštině je Evigen Kirchkalenders – Wěčna cyrkwinska protyka (Věčný církevní kalendář), jehož vydavatelem byl Albin Moller (1541-1618). Obsahuje mj. Lužickosrbský zpěvník, nebo překlad Malého katechizmu. Dalším Pollackovým příspěvkem je pojednání o lužickosrbských kněžských dynastiích, lépe řečeno rodech, mezi něž patří rod Bruccatiů, Šěrachů, Frencelů. 

Tadeusz Lewaszkiewicz zpracoval téma o nejúspěšnější lužickosrbské knize – zpěvníku. Od rukopisných zpěvníků velikonočních kostelních písní z Čorneho Chołmce až po moderní vydání Duchowne kjarliže (dolnolužickosrbské vydání, Duchovní chorály) nebo Wosadnik (hornolužický Zpěvník duchovních písní) z roku 2008. 

Lubina Malinkowa se ve dvou svých textech zabývala reformací ve vztahu ke vzdělávání a tzv. Druhou reformací, tedy vlivem pietizmu v srbské Lužici na sklonku 17. století a později. V této souvislosti hraje značnou roli Mikuláš Ludvík hrabě z Zinzendorfu (1700-1760), známý ochranovský "učitel národů" a především podporovatel proslulého útočiště pronásledovaných členů Jednoty bratrské z Moravy – Ochranova (Herrnhut). 

Edmund Pjech přispěl článkem Evangeličtí Lužičtí Srbové mezi omezováním a podporováním (1550-1850). Ve století reformace Lužičtí Srbové sídlili na území zhruba šestnácti tisíc čtverečních kilometrů, kde z asi 195 tisíc obyvatel bylo 160 tisíc Lužických Srbů, tedy naprostá většina. V roce 1668 Lubinské ( Lübben) konsorcium vypracovalo plán na potlačení lužickosrbského jazyka. Na to se orientovalo po celé 18. století. Obecně politika ve vztahu k srbské komunitě kolísala mezi potlačováním (Friedrich Wilhelm I. V letech 1717-1735 vydal řadu protisrbských nařízení) a podporou. Mezi podporovatele patřil Friedrich I., za jehož vlády se na školách na lužickosrbském venkově vyučovalo ve slovanské mateřštině, tolerantní byl také jeho vnuk Friedrich II.

Nejpilnější autorka sborníku Trudla Malinkowa přispěla pěti texty. Lužickosrbské misionářství se neobejde bez zmínky o Ochranovu, odkud bylo do celého světa vysláno více než sedmnáct set misionářů. Na misijní činnost se připravovali kazatelé i na dalších místech, např. V Malém Wjelkově (původně Serbska Niska), odkud vyráželi na výpravy např. mezi Inuity, Indiány, domorodce v jižní Africe atd. K nejznámějším evangelickým misionářům patří Jan Awgust Měrčink (působil v Labradoru a jižní Africe), Hana Wakwicová a Frida Wjelic, které působily v Číně.

Další text Malinkowé pojednává o vystěhovalecké vlně v polovině 19. století, v níž domov opustilo na pět tisíc lužickosrbských evangelíků. Ti založili osady v Austrálii a Texasu. V této souvislosti se hovoří především o duchovním Janu Kilianovi, který přepravil do zámoří na 600 osob (během plavby na různé nemoci zemřelo 81 z nich) a založil proslulou texaskou osadu Serbin, z níž se stalo největší lužickosrbské centrum mimo Lužici.

Další tři práce Trudly Malinkové charakterizují jejich názvy: Lužickosrbské nápisy v církevním rámci, Lužickosrbské pomníky Luthera a Národnostní vývoj evangelických Lužických Srbů od národního obrození do druhé světové války. Z posledního textu vyplývá mimo jiné, že kolem roku 1850 bylo podle úředních statistik Lužických Srbů asi 140 tisíc. Z nich 90% evangelického vyznání a jen 10% katolíků. Od 30. let 20. století do konce 2. světové války došlo k podstatnému potlačení slovanské národnosti v Lužici. Část lužickosrbské komunity se přidala k vládnoucí straně, zbývající většina byla perzekuována. Kněží, kteří kázali v jejich mateřštině, byli postupně přeloženi do jiných částí Německa. Autorka bohužel neuzavírá svůj text poválečnou národnostní statistikou, ale jisté je, že jak obývané území, tak počty lužickosrbských obyvatel se radikálně zmenšily.

Ines Kellerowa si za téma své práce zvolila evangelické národní kroje, v jakých se chodilo na bohoslužby. Kromě popisu jednotlivých částí ženských i mužských krojů text doprovázejí také fotografie. Pod jednou z nich je uvedeno, že poslední svatba v národních krojích se uskutečnila v roce 1949. Autorka má zajisté na mysli evangelický kroj, resp. svatbu v Dolní Lužici (Čorny Chołmc). Vím totiž o minimálně dvou tradičních lužickosrbských svatbách v krojích, které proběhly po roce 2000 v Horní Lužici. Jednu z nich jsem viděl na vlastní oči v Domě biskupa Bena ve Smochćicích nedaleko Budyšína. 

Náboženský život evangelických farností v Horní Lužici po roce 1945 charakterizuje ve svém příspěvku Měrćin Wirth jako období ve znamení úbytku evangelických farníků i kněží, přičemž duchovním centrem se stal chrám sv. Michala v Budyšíně. Obdobné téma v Dolní Lužici zpracovala Madlena Norberg. Za jednu z podstatných příčin urychlení germanizace Dolní Lužice krátce po válce lze považovat skutečnost, že například do chotěbuzského okresu bylo umístěno víc než 23 tisíc německých přistěhovalců, kteří museli opustit území za řekou Nisou. Ti v té době tvořili 32,1 % celkového počtu obyvatel daného okresu, což znamenalo razantní nárůst dominance němčiny. Dalším urychlovačem úbytku srbštiny byla silná industrializace Lužice, v jejímž důsledku se postupně vytrácelo dodržování původních křesťanských obyčejů, například velikonočních zpěvů. Samozřejmě se tak dělo za přispění tehdejší socialistické propagandy, jež křesťanství nepodporovala. 

Textovou část doprovází bohatá obrazová dokumentace a obsáhlý jmenný rejstřík. Grafickou celistvost celému dílu dala Isa Bryccyna. Kniha Pět století je přínosem nejen pro zájemce o religii, ale nepochybně také pro všechny, kdo mají zájem o méně známou část dějin regionu, který je od našeho výběžku vzdálen jen nemnoho kilometrů.

Milan Hrabal

BLOG COMMENTS POWERED BY DISQUS

videa_z_výběžku

vandej

k_fix_cz

pojdte se kouknout)