výběžkopis
Typography

Pokud někomu po předchozích dvou sólo cestách (1, 2) nebylo jasné, oč kráčí, nyní by to už mohlo být trochu jasnější...

V předchozích textech to bylo jen "nenápadně" zmíněno - Lužické hory se honosí rovnou desítkou sedmistovek. Jsou výzvou pro mnohé, běhá se po nich, jezdí(ilo) na kole, studenti je zdolávají v rámci projektů, v roce 2017 se po nich chodilo hromadně. No a já, náplava, mám velký dluh, protože jsem byl jen na některých z nich. Tudíž nejvyšší čas s tím trochu pohnout. Kdo ví, jak dlouho mi to ještě bude chodit.

V loňském roce jsem měl touhu alespoň trochu začít, nicméně z nejrůznějších důvodů (třeba navigace v telefonu bez doplněného Německa) jsem při hledání vrcholu Weberbergu selhal). Tehdy jsem šel z Varnsdorfu přes Podluží po modré, německou stranou na Luž, a vracel se zpět přes Waltersdorf do Großschönau - v té době byla mezi obcemi v rekonstrukci silnice a musel jsem to brát až přes Trixi park...

Proto jsem letos zvolil zcela jinou trasu (nerad chodím někudy dvakrát). Auto nechávám v Lesném a po červené mířím vzhůru. Není to úplně nejjednodušší začátek, je potřeba se dostat z nějakých cca 440 m n. m. na cca 650. Míjím raní houbaře, k červené se připojuje zanedbaná Hornická naučná stezka údolím Milířky, a stále stoupám až k rozcestí Pod Ptačincem. Odtud neznačenou cestou směr Weberberg. A poprvé narážím na fenomén, se kterým se následně budu potkávat dost často - ač jde o cíle vcelku profláklé, navštěvované, na mapách k nim nejde najít žádná značená cesta. Což ale v reálu nebývá pravda... Většinou to chce jen trochu trpělivosti a nezmatkovat podle navigace dopředu a volit nejkratší možnou cestu (můj případ), protože vzápětí se objeví prošlapaná, někdy dokonce uježděná cesta. A že je člověk na správném místě zjistí v okamžiku, kdy narazí na kamennou mohylu s kovovou kótou. Proč se ale v mobilní verzi map obejvuje název Vyhlídka místo Weberberg je záhada - vidět odtud není opravdu, ale opravdu nic.

Od prvního dnešního vrcholu mířím k modré značce do Německa (viz výše), ale nakonec jdu část cesty jen v souběhu - přímo po státní hranici pár metrů od ní vede solidní prošlapaná pěšina. Nakonec ji pouze protnu, když se přes žlutou odstávám na červenou hřebenovku, která vede stejným směrem jako modrá, ale na "naší" straně. A dělám dobře, sklaní útvar Trojhran opravdu stojí za návštěvu. Po chvíli se červená s modrou opět potkají, aby se po pád dalších metrech zase rozešly. Blžím se k dnešnímu nej, nejvyššímu vrcholu, takže se sem objevují pochodující lidé. Nenápadná odbočka, serpentiny a na vrcholu spousta Němců a pár Čechů. Po plánované rozhledně zatím ani stopy...

Nezbývá, než se stejnou cestou vrátit zpět a před chatou Luž uhnout po cyklostezce 3061 k dalším dnešním cílům. Po táhlém klesání jsem u Sirného pramene. Odtud po zelené, z níž odbočuje neznačená, leč krásně znatelná cesta nahoru na Bouřný. Jen pozor - samotná mohyla stojí kousek od cesty, skryta mezi mladými stromky. Sám vrchol je vůbec zarostlý stromy, ale stačí udělat pár kroků bokem, dostat se na hranu kopce a najednou se rozevřou skvělé výhledy.

Opět je nutno se vrátit zpět a dál po zelené. Čeká mne malá záhada - ve všech oficiálních pramenech se hovoří o 10 sednistovkách. Jenže tady je kousek kóta 740 m n. m., o níž nikdo nemluví a podle map nemá jméno - snad jde o druhý vrchol Pěnkavčího vrchu? Jenže když už jsem tady, nelze vynechat! Uhýbám tedy ze zelené a po chvíli z cesty podle navigace vzhůru do kopce. Nic moc, ale aspoň z těch strmých suťových polí je další skvělý výhled do kraje.

Nahoře jen volně naházené kameny a přes ně položená kláda. Což ovšem svědčí o tom, že tu nejsem zdaleka první a jediný. Odtud je třeba trefit na modrou, což je chvílemi akrobatický výkon. Sotva značku najdu, hned se z ní zase odpojím - tady je dokonce směrovka. Poslední dnešní vrchol, Pěnkavčí vrch. Pokud mohu důrazně doporučit, z něho je nejlepší se vrátit na modrou stejnou cestou - pokoušet se jít dál opravdu není zážitek, o který je nutno stát. Sráz, mlází, kameny, pavučiny - fakt nic moc.

Pár metrů po modré a uhýbám neznačenou zpět k rozcestí Na Milíři, abych po červené, po níž jsem ráno pracně vystoupal vzhůru, klesl zpět do Lesné k autu. Necelých 20 km a konec výletu...

PS 1: O jídle a pití cestou v podstatě nemůže být řeč. Chatě Na Luži jsem se vyhnul, jinak celou cestu civilizace žádná. A v Lesné? Bývalo to tu samý bordel, dnes je to většinou jen bordel. Jestli je některá z hospod v provozu a jestli se tam dá občerstvit, to nemám tušení.

PS 2: Dnes tedy hned čtyři oficiální sedmistovky, a to včetně té nejvyšší.

 

BLOG COMMENTS POWERED BY DISQUS

ee Snapseed

videa_z_výběžku

vandej

k_fix_cz

pojdte se kouknout)