weby pro nejsevernější čechy

Akvadukt na Chřibské Kamenici

Článek je součástí seriálu Mosty, lávky, viadukty, průrvy a vodní díla

Poslední dobou jsem získal dojem, že památek na staré zlaté průmyslové časy našeho regionu moc nezbývá, protože leckteré z nich poslední dobou roztály jako sníh na prudkém slunci.

Naštěstí ne všechny obdobné artefakty překážejí někomu uprostřed měst. Jsou výjimky skryté tak trochu bokem a přetrvávající mimo hlavní nápor, postavené solidně a odolávají zubu času i snahám přírody. Jedním z takových míst je technická památka v blízkosti silnice mezi Chřibskou a Rynarticemi, u sociálního zařízení Na Potocích. Pokud jste někdy tudy projížděli, nejspíš jste nepřehlédli směrovku. Otázkou je, kdo dokázal zastavit a jít se podívat.

Souhrnně je tohle místo označováno jako akvadukt, ale dvouobloukový „most“ je jen částí důmyslného technického díla, někdejšího náhonu tkalcovny Floriana Hübela v Dolní Chřibské. Dílo, vybudované v roce 1886, přivádělo do továrny vodu Chřibské Kamenice a sloužilo do uzavření továrny ve 30. let 20. století.

Těžko napsat něco víc, než zveřejnilo Občanské sdružení pod Studencem nedávno na FB (pokud chcete opravdu víc, vezměte do ruky knihu Krajina pod Studencem v proměnách doby):

Tkalcovna Na Potokách – Ke Studenému náležela část malebného prostoru zvaného Na potokách či V potokách (též Potoky, Potoční domky, Bachhäusern). Byla to skupina domů v jihozápadním cípu Dolní Chřibské, v údolí Chřibského potoka, na rozhraní katastru s územím Studeného. Původně zde stál jeden zahradnický grunt, později skupina osmi domů s velkou tkalcovnou lněného a bavlněného zboží, hlavně látek pro košile, a s hostincem, uzavřeným roku 1928. V lokalitě Na Potokách se koncem 19. století rozšířilo také vyšívání prádla, a to u blíže neznámé mistrové Christiny. Kolem roku 1890 se zde této profesi učila řada dívek z okolí. Součástí Dolní Chřibské se místo stalo přibližně roku 1770, do té doby příslušelo ke Studenému.

Tkalcovna lnu a bavlny firmy Florian Hübel se sem rozšířila z České Kamenice, kde velmi prosperovala. Patřila k ní také přádelna bavlny v Jirkově, sklady měla v Praze, Teplicích a Plzni, zastoupení ve Vídni a v Linci. Její výrobky byly vyznamenávány na hospodářských výstavách, například roku 1875 v Teplicích, kde firma získala zlatou medaili. K výstavbě hlavní budovy (čp. 297) mělo dojít roku 1886, stavěla se ale až v roce 1893. Tehdy se tkalcovna však zřítila a musela být vystavěna znovu (1894). V roce 1900 došlo v budově čp. 294 k otevření mechanické tkalcovny, jejíž zařízení poháněla vodní síla a Dieselův motor. Před první světovou válkou byly Hübelova tkalcovna spolu s Krejčíkovou továrnou největšími mechanickými tkalcovnami v údolí Chřibského potoka.

Provoz Hübelovy továrny byl prvně zastaven roku 1915, kdy začal být objekt zčásti využíván jako sýpka selského obilí z České Kamenice. V létě 1929 došlo v jedné z hal k částečnému obnovení výroby, a to sametového zboží (Sammtschneiderei). V postřihárně nebo „krejčovství“ sametu pracovalo čtyřicet osob, převážně dívek. Na podzim téhož roku byla však výroba opět zastavena. V roce 1942 koupila Hübelovu továrnu firma Josef Horn & Co., Mlýn na koření a obilní mlýn, dovoz koření a čaje v Dolní Chřibské. Po druhé světové válce sloužila jedna z budov nějaký čas jako rekreační středisko, posléze přešly objekty do majetku Národního muzea, které zde zřídilo depozitář fosilií a vypreparovaných živočichů. Po požáru, založeném žhářem z Chřibské, byly v letech 2000–2001 obě tovární budovy sneseny.

Pozoruhodným způsobem se řešil přívod vody do továrny. Chřibská Kamenice byla u Dolní Chřibské přehrazena a voda byla vedena unikátním náhonem pod skalami a dvěma tunely a akvaduktem (z roku 1888). Technicky velice zajímavě řešený náhon a akvadukt jsou jako unikátní doklady vodních děl pod ochranou památkové péče.Hübelova přádelna, jejíž technické zařízení poháněl, se nedochovala (viz výše).

Ke studeneckým hostincům nelze nepočítat také Hübelovu hospodu Chřibské údolí („Kreibitztal“), která stála v údolí Chřibské Kamenice u odbočky silnice do Studeného na Potokách. K uzavření hostince, kde byla i kuželková dráha, došlo roku 1928. Poslední hostinský Theodor Schubert přesídlil do Chřibské. Po roce 1945 byl hostinec zbořen a na jeho místě vystavěno v duchu socialistické architektury rekreační středisko zaměstnanců Československých drah, dnes sociální zařízení….

Tolik historie a suchá teorie – popravdě, ani sebelepší líčení a pár fotek na netu člověka nepřipraví na to, co je tu nakonec k vidění. Buď můžete sejít podle cedulky pod mírně nepřehlednou zatáčkou od Chřibské, nebo vyrazit od sociálního ústavu (a autobusové zastávky) přes louku. Tak se alespoň dostanete i ke zbytkům staveb, zarostlých v náletech. Hned za nimi je cosi, co vypadá jako vstupy do sklepů, ale jde o šachty do tunelu na konci vodní cesty – postupujete totiž proti bývalému proudu. Po pár metrech je jasno – vstup do tunelu je viditelný na konci náhonu, vedoucího od samotného akvaduktu (a že je to pořádná dálka). Zvláštností je, že náhon říčku, z níž vodu odebíral, překračuje ve výšce cca 8 m nad hladinou! Ve svahu u paty akvaduktu je šachta, vedoucí z náhonu k hladině – tady prý bývalo šoupě, přes které se nepotřebná voda z akvaduktu mohla vracet zpět do Chřibské Kamenice. A taky je tu cosi, co zřejmě bývalo informační cedulí, aktuálně ovšem bez jakéhokoli textu.

Za akvaduktem pokračuje dál náhon, zapuštěný v terénu a zpevněný pískovcovými bloky k dalšímu (prvnímu) tunelu, vyvrtanému ve skále. Na ní je tu vytesaný kříž, prý na památku dřevorubce, který se tu zřítil ze skály. Tady už se dostáváme k místu, kde jsme skoro na úrovni hladiny a kde byla voda z říčky odebírána.

Celé tohle dílo je v neuvěřitelně zachovalém stavu, byť už sem tam roste strom, nebo nějaký kámen vypadl. Na to, že textilka přestala vyrábět za světové hospodářské krize a výroba v ní nebyla nikdy obnovena (viz text výše) a náhon je tedy od 30. let 20. století nepoužíván, to prostě nevypadá. Ostatně, zajděte se podívat osobně.

 

 

Series Navigation<< Most Sychrov-04 v RadostíněŽelezniční most u Sychrova >>
Tagy