V klidu a pomalu si vychutnávám čtení unikátní knihy, která je věnována (nejen) hudební minulosti Šluknovska, a tu najednou moje oči zaškobrtnou o fakt, že jeden z místních autorů, Heinrich August Marschner, se proslavil především operou Hans Heiling. Ono to asi místním zas tak moc neřekne, ale my, bývalí západočeši, víme své…
Onen Hans Heiling je totiž zároveň Jan Svatoš, mytologická postava, jejíž příběh inspiroval nejen zmíněného hudebního skladatele, ale třeba i bratry Grimmovy. Kousek od Karlových Varů směrem na Loket jsou u Ohře Svatošské skály (Hans Heiling Felsen), údajný zkamenělý svatební průvod. Tedy podle jedné z mnoha verzí. Ono totiž co zdroj, to jiná verze pověsti…
Jak praví oficiální informace – skály nad řekou jsou místem bezesporu magickým. Když je svého času navštívil zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud, zdál se mu o nich tak intenzivní sen, že o něm napsal pojednání „Sen o Svatošských skalách“. Mezi umělce, které toto místo inspirovalo, se řadí také J. W. Goethe a Vilém Mrštík.
Pro porovnání několik dostupných verzí:
Verze č. 1:
V dobách, kdy Loketsku ještě vládli Vohburgové, našel chudý sedlák, jdoucí na loketský hrad robotovat, v místech dnešního kostela v Horním Slavkově mezi dvěma kameny plačícího novorozeného chlapečka. Plný soucitu vzal dítě sebou. Na hradě předstoupil před markraběnku Janu a řekl jí: „Při vstupu na hrad je zvykem přinést nějaký dar. Cestou na Loket jsem našel toto dítě a předávám Vám je jako dar. Přijměte je prosím s láskou a opatrujte je lépe, než činila jeho matka.“ Markraběnce se řeč líbila, hošíka se ujala a dala jej pokřtít jménem Jan. Po svém nálezci dostal příjmení Svatoš.
Pod ochranou urozené pěstounky dospěl Jan v hezkého jinocha, jenž nalézal ve vědách daleko větší zalíbení než v rytířských turnajích. Miloval samotu, stále se toulal v lesích a jeho mysl prahnula po poznání podstaty všech věcí.
Jednou seděl zamyšleně na břehu řeky Ohře a hleděl do jejích tmavých vln, když vtom se z nich před ním vynořila víla tak krásná a líbezná, že Janovy oči viděly jen ji a okolní svět pro něj přestal existovat. Víla k němu promluvila: „Drahý, znám tvého srdce bol, toužíš po ovládnutí světa kouzel. Naučím tě vše, po čem prahneš – ale jen za té podmínky, že se nikdy nezaslíbíš jiné ženě!“
Svatoš, očarovaný krásou vodní víly a nadějí, že může dosáhnout splnění svých přání, podivnou nabídku bez rozmýšlení přijal. Víla dodržela slovo a zasvětila Jana do nejhlubších tajů skrtých nauk a učinila jej velmi šťastným.
Uběhlo několik let. Na svých cestách světem poznal Svatoš hezké děvče a ze srdce si je zamiloval. Slib, který dal vodní víle, jej začal tížit jako kámen. Spoléhaje na znalost kouzelných praktik, jimiž doufal zlomit moc nadpřirozené moci, rozhodl se Svatoš pro milované děvče a uspořádal velkolepou svatbu. Již stál svatební průvod před oltářem, již chtěla šťastná dvojice říci své ano – když tu náhle se z rozbouřených vln Ohře vynořila rozezlená víla a kletbou proměnila celý svatební průvod v kámen: kněze, oba milence, svatební hosty, hudebníky a svatební povoz.
Verze č 2:
Hans Heiling byl knížetem duchů zdejšího kraje a také nejznámější postavou místních bájí. Podle pověsti jej nalezl zdejší sedlák na vrchu Krudum (podle jiných na místě, kde dnes stojí hlavní oltář slavkovského kostela) jako nemluvně a donesl jej na loketský hrad, kde byl vychován. Nikdo nevěděl, jak dlouho ležel malý Hans v lese, v oněch dobách, kdy bylo plno vlků a dravé zvěře však byl div, že přežil. Odtud také jeho pojmenování – Heiling – Svatoš, neboť jenom nadpřirozená moc ho mohla ochránit.
V tajných uměních ho vyučovala víla z Ohře, jeho matka. Ta ho také ustanovila králem duchů na zemi, v ohni, ve vodě i ve vzduchu. Měl nadpřirozenou moc a na Loketsku s pomocí duchů vystavěl největší a nejkrásnější město na světě, které se vypínalo v neskonalé kráse od Krudumu po Doubí. Později je poručil zbourat (podle jedné verze jsou jeho zbytkem Svatošské skály (Hans Heiling Felsen).
Hans Heiling, unaven z všemohoucnosti a v touze být znovu člověkem požádal svoji matku, aby ho zbavila nadpřirozených schopností. Když mu vyhověla, zahynul už jako obyčejný člověk při střetu s medvědem. Vodní víly ho pak pohřbily v hlubinách Ohře.
Do třetice verze, která je ke čtení ve zkrácené podobě na informačních cedulích na místě + velmi, velmi rozsáhle o mutacích této pověsti zde.
Na závěr tedy něco prozaičtějšího –
Svatošské skály na Karlovarsku jsou jedním z nejvyhledávanějších míst u řeky Ohře, jsou považovány za ráj horolezců, vodáků i cyklistů. Bizarní podobu dal žulovým skalám s množstvím pilířů, hranolů a jehlanů mráz v dobách ledových, dále byly útvary tvořeny postupným zvětráváním a odnosem granitových bloků, činností řeky i erozivním působením. Už v roce 1933 byly Svatošské skály prohlášeny chráněným přírodním výtvorem, nyní jsou národní přírodní památkou. Zaujímají rozlohou 2 ha a umístěny jsou v nadmořské výšce 380 – 440 metrů.
A historické okénko – květen 1981:
