weby pro nejsevernější čechy

Po stopách Václava Levého (Čertovy hlavy a tak podobně)

Na Liběchovsku se nachází v pískovcových skalách celá řada unikátních sochařských děl, která tu vytvořil Václav Levý.

Je to něco podobného, jako Sloní kameny na Liberecku. Kolikrát jste jeli kolem, kolikrát zavadili okem a řekli, že jednou, jednou tady opravdu musíte zastavit. Dlouhé roky byly v Želízech k vidění jen tabule s upoutávkou, před pár lety byl svah nad obcí vykácen a najednou dvě Čertovy hlavy začaly volně shlížet na širé okolí. Jenže – víte, že to je jen pověstná špička ledovce? Okolní lesy jsou výtvory zmíněného sochaře prošpikovány, a opravdu stojí za to je vidět.

Stačí se podívat do map. Těch cest je možno zvolit takřka nekonečně, já si vybral okruh trochu delší. Trasu od nás do Mělníka známe asi všichni, jen je problém v tom, že autobusy od nás do Prahy tady nikde nestaví. Takže pokud nechcete jen autem, je nejjednodušší sednout v Novém Boru na bus a vystoupit, třeba jako já v již zmíněných Želízech, pod Čertovými hlavami. I když jsem vlastně putování nakonec zahájil na místním koupališti, které pro mne bylo milým překvapením. Nepřijel jsem se ale koupat, jen jsem tu byl koupit turistickou známku s motivem dnešního prvního zastavení. Zpátky na hlavní a najít modrou značku. I když, moc hledat netřeba, hlavy na okraji lesa vás bezpečně povedou. Výstup znovu zarůstajícím kopcem není úplně jednoduchý, ale když pak stojíte pod skoro 10 metrů vysokými reliéfy, je ten pocit i přes jejich už silné poškození úžasný. I ten výhled do okolí. A to je jen začátek.

Až se dostatečně pokocháte, zpět dolů a po modré zase mírně do kopce, kde najednou zjistíte, že kráčíte po vrcholcích pískovcových roklin, zcela skrytých ve vzrostlém lese. A najednou vás značka vede do jedné z nich a před vámi je Klácelka: „uměle vytesaná jeskyně s reliéfy z bajky F. M. Klácela. Prostranství před jeskyní má jméno Blaník a ze skal shlíží reliéfy Jana Žižky, Prokopa Holého a dalších“. Jeskyně je ze všech stran zabezpečena mřížemi, jenže hlavní dveře jsou vylomeny. Sice super, že může člověk dovnitř a prohlédnout si opravdu všechno zblízka, jenže sem takhle může i kdekterý blbec, který považuje za nejdůležitější někam umístit svůj autogram s letopočtem.

I když jde o památku navštěvovanou docela hojně, další cesta není úplně jednoduchá – popadané stromy, kořeny, vymleté díry. A najednou stojíte zpátky na hlavní a je třeba si dávat pozor, abyste nepřehlédli odbočku modré značky málem do protisměru, která vás zavede do Boží vody. Proč tohle jméno, nemám tušení, jak samotná voda, tak i stavení tu vypadají dost zpustle. Čistička, u ní kaplička. A na konci další dnešní překvapení – kemp, s chatičkami, jak z dob mých školních výletů…

Krásnou dlouhou alejí do Liběchova, kam mířím z několika důvodů. Jedním je místní křížová cesta, o níž jsem doteď neměl tušení. Druhým důvodem je zámek, kdysi dávno sídlo asijských sbírek Náprstkova muzea. Jenže to je fakticky hodně smutná kapitola. A do třetice zkouším štěstí s místním infocentrem, protože na webu obce je u něj hláška „stránku připravujeme“. Naštěstí jsem se docela trefil, otevírá ve 13:00, takže stačím absolvovat onu zmíněnou křížovou cestu a vrátit se akorát. Turistické známky všechny, které jsem chtěl, nějaké pohledy a mapy, ovšem co se týče letáků či knih, bída a nic.

Vracím se zpět na modrou a kolem velmi zvláštní budovy zdejší ZŠ a MŠ mířím do polí. Po levé straně Říp a elektrárnu Mělník v Horních Počaplech, před sebou trasu plnou hmyzu a ovoce. Oni asi ty předkové věděli, proč kolem cest vysazovat – třešně už jsou pryč, teď dozrávají ryngle a špendlíky, začínají fialovět švestky, a jablka a hrušky budou za nějaký ten týden. Nořím se zpět do lesa a najednou stojím u skalní kapličky sv. Maří Magdaleny. Něco trochu jak tady u nás ve Všemilech. Připojuje se žlutá značka a o kousek dál další jeskyně – Harfenice. To je opět na delší čas. Další metry a zleva kouká Sfinga. A na rozcestí značek obří Had. Chtěl jsem poslechnout rady mladé paní z Infocentra a udělat si po žluté odbočku k Mordlochu a Sedmi chlebům, ale čas se krátí a je mi jasné, že ani nesplním svůj původní cíl, vrátit se zpátky do Želíz. Nakonec volím zrychlený úprk a končím v Tupadlech, kde s výhledem na dlouhodobě nepřístupnou rozhlednu zámku Slavín počkám na bus zpět do Nového Boru.

Vycházel jsem v cca 10:40, poslední fotku jsem udělal v 15:13. Bohužel, zradila technika, a i když se telefon celou dobu tvářil, že absolvovanou trasu nahrává, neuložil nic. Jedinou pro mne trochu nepříjemnou skutečností je, že jsem v podstatě celou dobu potkával lidi. Přece jen jde o turisticky atraktivní oblast a samoty jsem si užil málokdy…

 

 

Tagy