Pokud navštívíte zámek v Klášterci nad Ohří, ať už kvůli zdejší expozici porcelánu či nádhernému zámeckému parku, nemůžete přehlédnout prostranství před ním, které tvoří salla terrena a francouzská zahrada – to vše ozdobeno řadou soch, spojených s rodem Brokofů.
Předpokládám, že každý, kdo se trochu štrejchnul kolem baroka či sochařství, toto příjmení zná. Detaily o jeho nositelích už asi ale ví málokdo. Natož pak skutečnost, že jsou neodmyslitelně spojeni s tímto městem v Poohří.
Nutno předeslat, že i když mám k dispozici docela dost tištěných materiálů (Život a dílo rodu Brokofů v Klášterci nad Ohří – 2014, Klášterec nad Ohří: Přehled dějin města a okolí – Zdeněk Vachata 2015, Průvodce zámeckým parkem v Klášterci nad Ohří – Ivo Novák 2016) a spoustu útržkovitých informací z netu, nelze dosledovat vše do podrobna. Některé letopočty se liší, jiné chybí… A nakonec i mé historické fotografie ukazují, že leccos bylo i jinak, než uznávají oficiální materiály. „Historické“ fotky jsou z 80. let 20. století, část fotek je ze září 2014 (probíhající rekonstrukce) a zbytek ze srpna a září 2016.
Jan Brokof (Brokoff, Prokof, Brokhoff, Brokov, jak je ctěná libost) se narodil roku 1652 ve Spišské Sobotě v horních Uhrách a pocházel z německé luteránské rodiny. Řemeslu se vyučil v Praze, odkud ale prchnul před morem. Nějakou dobu se pohyboval po západních Čechách. V Ronšperku u Domažlic vytvořil předlohu sv. Jana Nepomuckého pro Karlův most a další sochy pro Poběžovice, Tachov, Jirkov, Chomutov či Manětín. V Libochovicích vytvořil výzdobu krbu v Saturnově sále. Roku 1685, když mu bylo 33, ho Michal Osvald Thun pozval do Klášterce nad Ohří. Jan Brokof tu vytvořil četná alegorická sochařská díla. Zde přišel na svět jeho nejstarší syn Michal Josef Brokoff. V roce 1687 přesídlil na nedaleký Červený Hrádek do služeb Jana Adama Hrzána, kde se narodil nejslavnější nositel jména Brokof Ferdinand Maxmilián. V Jirkově se pak narodila dcera Anna Eleonora a v Praze, kam s rodinou Jan Brokof přesídlil roku 1692, nejmladší Antonín Šebestián, který se stal dvorním básníkem ve Vídni.
Zpět ale do Klášterce, před zámek. Ten je dnes obklopen rozsáhlým anglickým parkem, kterému předcházela barokní zahrada. V letech 1666-1670 vznikla mezi průčelím zámku a sallou terrenou (vytvořenou italským stavitelem Rossi de Lucca na konci 17. století) a na západ od tohoto prostoru. Její pozůstatek, byť mnohem skromnější, lze i dnes na tomto místě nalézt. Zdobí jej i Brokofovy plastiky.
Po požáru zámeckého areálu 1784 zahrada zanikla a postupně se začala měnit v módní a na údržbu mnohem méně náročný krajinářský park anglického typu. 12. března 1785 věnoval hrabě Thun jednu z kašen a 12 plastik městu.
Sochy se staly součástí velké kašny v horní třetině náměstí. Ta však byla po roce 1945 zrušena a na náměstí je k vidění už jen menší Lví fontána z let 1685-1687, doplněná sochami z dílny Jana Brokofa. Skupina tančících dětí je korunována mísovitou nádobou, na níž stojí královský lev, držící v tlapách thunský erb – obojí bylo součástí zaniklé velké kašny.
Další sochy ze zrušené kašny se vrátily zpět do zámku – dnes je na atice sally terreny dvojice bust Turků a římský imperátor, na balustrádě neúplný cyklus Čtvero ročních období a alegorie Země, před sallou terrenou pak stojí sochy čtyř světadílů, hrdiny Odyssea a neznámé alegorie (snad chybějící Jaro?). Před zámkem je kašna, v jejímž středu je Tritón (syn Neptuna a Amfitríté) a na nádvoří zámku jsou další dvě sochy inspirované antikou, Merkur a Venuše.
Pod rukama kláštereckého sochaře Karla Melouna vznikla roku 2006 socha Pocta kláštereckým Brokofům. Je umístěna zhruba v místech zrušené kašny na náměstí, je z bronzu a odkazuje na tradici sochařské dílny Jana Brokofa – inspirována je alegorií Evropy, zobrazuje rytíře v plné zbroji. Druhá polovina sochy odkazuje na současnost a rukou přidržuje štít s nápisem.
