vnitrozemí
Typography

Na stejnojmenném 535 m n. m. vysokém čedičovém skalním ostrohu nad Třebušínem poblíž Litoměřic se nachází zřícenina středověkého hradu Kalich.

Hrad nechal si roku 1421 vystavět Jan Žižka z Trocnova poté, co byla jeho rodná tvrz v Trocnově rozbořena, na místě dřevěné tvrze německých rytířů, kterou Žižka roku 1421 dobyl. Po úspěšném tažení do východních Čech se Žižka obrátil k Litoměřicím, ovládanými německým katolickým patriciátem, a vybrané místo se stalo opěrným bodem, z něhož bylo možno ovládat okolí a především cesty, vedoucí z Litoměřic do středních Čech. Původní provizorní opevnění bylo rychle nahrazeno kamenným - když hrad marně obléhal Zikmund Děčínský z Vartenberka (postavil pak nedaleko "konkurenční" hrad Panna), píše o Kalichu již jako o hradě (castrum).

Hrad Kalich byl jediným osobním majetkem Jana Žižky. Jméno hrad dostal dle symbolu husitství - nádoby, ze které se při mších pije mešní víno. Tradovaná věž, střežící druhou hradní bránu a mající podobu kalicha (rozšíření směrem vzhůru), nebyla r. 2016 při archeologickém průzkumu potvrzena.

Hrad byl dostavěn roku 1423 a někdy v té době se po něm začal Jan Žižka titulovat a podepisovat: z Trocnova a Kalicha. Kamenný hrad se stal husitským útočištěm proti útokům z blízkého Saska, akcím zmíněného Zikmunda z Vartenberka a především vojenskou základnou husitů v tomto kraji. Zdejší posádce velel pravděpodobně Žižkův bratr Jaroslav (padl 1428 při obléhání Bechyně), kterému hrad připadl po Janově smrti roku 1424. Žila tu i jejich sestra Anežka a Janova ovdovělá dcera s dcerami (vdova po Jindřichu z Doudleb, který padl 7. června 1424 v bitvě u Malešova).

Do dnešní doby se z něho příliš nezachovalo, oproti zmíněné Panně je však přece jen situace mnohem lepší a ze zbytků lze soudit na rozsah a charakter hradu (stavba hostince a vyhlídkového pavilonu v 19. století areálu příliš neublížila). Z Třebušína se na hrad lze dostat po žluté (nebo zelené a následně žluté) turistické značce a výstup dozajista stojí za trochu námahy. Výhled do kraje je odtud skvostný.

A trocha historie:

(internet, Kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku III., Severní Čechy, Nakladatelství Svoboda, Praha 1984 / Tomáš Durdík: České hrady, Albatros, Praha 1984 / Rudolf Anděl a Jan Kabíček: Hrady a zámky severočeského kraje, Severočeské krajské nakladatelství, Liberec 1962 / Tomáš Durdík: Encyklopedie českých hradů, Libri 1998 / Dobroslava Menclová: České hrady, Odeon 1972):

V roce 1437 byl hrad jako přetrvávající sídlo husitství obléhán vojsky Zikmunda Lucemburského a následně i dobyt. Nejdříve měl být zbořen, aby se nestal útočištěm loupežníků, nestalo se tomu ale tak a během 15. století se na něm vystřídalo mnoho majitelů (například Vilém z Ilburka). Poslední zmínka o hradu pochází z roku 1470, od té doby chátral. Díky jeho krátké historii nebyl hrad přestavován a je tak zdrojem informací o podobě tehdejší vojenské pevnosti.

K hradu, který byl umístěn na vrcholu hory o dvou skalnatých homolích, vedly tři staré cesty. Nejvýznamnější byla cesta z Třebušína, která je dosud velmi dobře sjízdná; místy je zpevněna zachovalými terasami, vyzděnými z místního lámaného čediče. Tato příjezdová vozová cesta vedla serpentinami vzhůru. K ní se připojovala druhá vozová cesta od severu, rovněž ještě dobře zachovaná. Tyto velmi důkladně vybudované komunikace umožňovaly snadnou přepravu vojska i rychlou dopravu zásob a střeliva. Příjezdová cesta se po spojení s cestou od severu otáčí prudce na jih k vrcholku kopce a zužuje se.

Vlevo na hřebenu nad cestou je zčásti zachováno předsunuté opevnění, ukončené okrouhlou baštou, která byla obklopena příkopem. Bránilo přístupovou cestu a napojovalo se na vlastní opevnění hradu pod jeho severní skalní homolí. Do hradu se asi vjíždělo třemi branami.

První brána stála pravděpodobně v místech, kde se předsunuté opevnění napojovalo na vlastní hradby (přihrádek pod předním vrcholem, chránící vstup). Druhá věžovitá brána přiléhala těsně k severní homoli v úzké soutěsce mezi svahem a příkrou skálou. Tou se vstupovalo do úzkého parkánu, který byl z obou stran chráněn. Na západní straně tvořila jeho ochranu severní skalnatá homole s hlavní věží, východní strana byla chráněna hradební věží, která je dosud patrná.

Parkánem postupovala cesta dále ke třetí bráně, jejíž přízemí se zachovalo a je dnes nejlépe dochovaným zbytkem původního hradu. Je to prostor 4,5 x 3,5 m, krytý původně rovným stropem a uzavřený na obou stranách dvěma segmenty překlenutými pásy. Na bránu navazovalo obloukové opevnění, které se napojovalo na strmé skalní úbočí severní homole. I na druhé straně brány, směrem k hlavní hradební zdi, byla příčná zeď. F. A. Heber viděl ještě r. 1846 vyčnívat z této části zřícenin špičku hrotitého ostění.

Za třetí branou se přichází do sedla mezi oběma homolemi, jehož půdorys je přibližně trojúhelníkový. Jeden z vrcholů trojúhelníka tvoří jižní homole, která byla uměle upravena. Stávala tam ještě v Heberově době menší budova, která měla funkci strážnice a orientačního bodu pro celý hrad. Bylo z ní vidět daleko do kraje až k Labi i na obě cesty do Litoměřic. Dnes jsou na této homoli zachovány jen nízké zbytky dvou rohových zdí budovy.

Obrana přístupu byla zabezpečena vysunutým opevněním v délce bezmála sto metrů před první bránou vlastního hradu, tvořeným okrouhlým zemním baštovým dělostřeleckým postavením, které spojoval s čelem hradu dlouhý ohrazený krček. Jedná se o revoluční novinku, předznamenávající novověké fortifikace.

Sedlo mezi homolemi bylo zcela zaplněno řadou budov, z nichž se zachovaly nad terénem jen nepatrné zbytky zdí a sklepy. První skupina budov stála při východním okraji skalnatého hřebene a měla osu zhruba od jihovýchodu k severozápadu. Zbyly po nich jen tři prohlubně, z nichž v jedné, která je nejblíže bývalé strážnici, se zachoval sklep 4,5 x 1,7 m, překlenutý valnou segmentovou klenbou.

Na tuto skupinu budov navazovala hradební zeď, která se připojovala k další skupině budov, jež stály pod severní homolí. Zachovaly se zde jen zbytky některých obvodových a příčných zdí s částečně zachovaným lícem. Na toto křídlo se připojovalo jiné, které bylo rovnoběžné se směrem cesty ke strážnici.

Budovy chránily současně přístup k hlavní - obytné - věži na severní homoli. Věž měla průměr přes 13 m a podle F. A. Hebera byla kolem r. 1800 ještě dost vysoká. Ve výši několika sáhů nad zemí se, jak praví Heber, rozšiřovala tak, že jednotlivé vrstvy zdiva byly konsolovitě vysazovány. Věž tak měla podobu kalicha, symbolu husitství i názvu hradu.

Hradní budovy, soustředěné v sedle mezi oběma homolemi, byly dokonale chráněny nejen opevněním, ale i přírodou. I v případě, že by nepřítel dobyl první dvě brány, byla další těsná cesta zcela bezpečně chráněna hlavní věží. Pro ochranu předhradí východně od vlastního hradu bylo použito přírodního charakteru celého kopce a vybudovány hradby nad příkrou strání. Západní stranu, spadající rozeklanými srázy dolů, nebylo třeba tolik chránit.

Uvnitř předhradí, které má velmi členitý povrch, jsou zachovány stopy po složitém vnitřním dělení tohoto prostoru, v němž chybí klasický obytný palác a z něhož je zřejmé, že šlo především o vojenský opěrný bod, kam se mohly uchýlit i válečné vozy s koňmi a výzbrojí (tomu odpovídá i dodnes zachovalá přístupová cesta).

 

BLOG COMMENTS POWERED BY DISQUS

videa_z_výběžku

vandej

k_fix_cz

pojdte se kouknout)