Czorneboh – polorozhledna

Všelijaká náboženství nám poslední dobou motají hlavu a životy a já do toho ještě přiložím polínko se slovanskými bohy. Schválně, kolik jich člověk dokáže jen tak vyjmenovat? Tak samozřejmě Radegast že, kterého ovšem většina zná spíš lahvového nebo točeného, než jako mocnou sílu na nebesích. Pak ještě při bouřce vzpomeneme na Peruna…. a to je většinou konec. A přitom vzpomínka na dva další nám tady stojí kousek za hranicí – v Horní Lužici. Ti bohové na sebe vzali podobu rozhleden a z každé strany hlídají údolí s obcí Cunewalde. Bieleboh a Czorneboh.

Obec Cunewalde je … jak to jen říct … taková táhlá. Když vyrazíte z města Löbau přímo na západ, tak do ní asi po deseti kilometrech vjedete, a pak jedete … a furt pryč … a pořád Cunewalde …. a pak dorazíte ke kruháči … a to jste asi tak v prostředku obce. A to je dobře, protože zhruba odsud vede na obě strany červená turistická trasa právě k oběma protilehlým věžím. Ke každé je to asi bratru tři kilásky celkem pohodlné cesty, stačí si jen vybrat, jestli na sever nebo na jih.

Volil jsem černou – na sever – snad že jsou mi záporáci celkem bližší s tím, že na toho bílého taky nakonec dojde. Kilometr rovné jabloňové aleje jako pravítko končí pod zalesněným kopcem. Červená je značená luxusně, žádné zádrhely na trase. A tak jsme s ženou vešli do lesa a hle! hned u cesty pěkná sametová hlavička. A o kousek dál další, a znova, a babky, podborováci, … a tak jdeme podle té hlavní cesty, sbíráme si na smaženici, nálada výborná, a najednou koukáme – červené značky nikde. Ale v takové chvíli tam není třeba ztrácet hlavu. Prostě stoupat pořád do kopce se vyplatí. To místo je protkané mnoha cestami a všechny nakonec končí u rozhledny Czorneboh.

Stojí na kopci jako malá pevnost a pod ní přimknutá horská chata, nebo lépe řečeno restaurace. Věž dostala přednost. I když lidí okolo bylo dost, byla krásná neděle, nahoru jsme stoupali sami. A nahoře asi bylo jasné proč. Výhled by si ta rozhledna rozhodně zasloužila lepší. Z více než dvou stran je vidět jen do nejbližších stromů a severním směrem se můžete kochat výhledem na vzdálený Budyšín a na to, jak se Německo tam do dálky stále více placatí. Toť vše. Navíc místo klasických oken sem v rámci jakési rekonstrukce napráskali bílé plastové ventilačky, takže přes ta špinavá skla slušnou fotku neuděláte. Alespoň že vstup nechali ryze dobrovolný…

Spodní restaurace má už o poznání lepší parametry a tak si tu můžete za obvyklé německé ceny dát něco na zub a chvíli pobejt. Ostatně bylo vidět, že je to zřejmě oblíbené výletní místo podle ruchu. Však se také dá vyjet nahoru i autem, takže tu tou venkovní zahrádkou korzují i pěkně pokročilé ročníky „tůristů“. Co je sem ovšem může vábit jiného, než ta hospoda, to nevím, protože výhled tu odnikud nečekejte, jste prostě uprostřed lesa. Uvidíme, jestli Bieleboh na protilehlém kopci nabídne něco jiného. Ale výlet to jinak není špatný, … a ta smaženice k tomu… nestěžuju si.