Když je na apríla léto, nedá se doma vydržet. Když je to navíc ještě volný víkend, platí to dvojnásob. A tak jsem popadl batoh, bundu a foťák, přibral k tomu pár drobných eur co zbyly od minula v hrnku a tradá do Saska. Ale jen těsně. Jenom kousíček za Hřensko, do Schmilky.
Zachtělo se mi po pár letech znovu vyšplhat na Grosser Winterberg a podívat se zpátky do Česka z tamní rozhledny. Když jsem tu byl před lety, vzal jsem to nahoru logicky nejkratší cestou … a nebyla to úplně nejlepší volba. Cesta je to sice přímá, ale také podle toho strmá, vlastně jsou to takové nekončící schody do nebe. To se mi věru opakovat nechtělo.
Letošní plán byl jiný. Jít na to pěkně oklikou, po žluté, která místy vede po hraniční čáře. Trochu si zajdeš, pokocháš se výhledy do Česka a ještě se tolik nenadřeš, říkal jsem si. No. Asi takhle. Ta cesta je vážně příjemnější, takže na ní sází i senioři a rodiny s kočárky (ale nával byl snesitelný). S těmi výhledy je to trochu problém, protože ten bukový les mnoho nedovolí, a to ještě nevypučelo listí. A po proválené zimě, když se chce člověk vyrovnat trénovaným důchodcům, stejně má nahoře zaťaté zuby aby nevykašlal plíce. Ale když vystoupáte nahoru, jste odměněni.
Okolí Winterbergu je vlastně taky skoro stolová hora, jako mnohé v okolí, jen to pro ten les a okolní masivy není tak vidět. Takže když už jste na horní plošině a nenecháte se hned zlákat rozhlednou, dá se tu špacírovat po pohodlných cestách kolem dokola. Tak jsem zůstal věrný žluté značce, minul zdáli rozhlednu, došel k rozcestí u Katzensteinu ( docela půvabná kamenná věcička) a po zelené se nechal vrátit k rozhledně zpět. Z ochozu věže jsou nejlepší výhledy právě na českou stranu, jen musí mít člověk štěstí na dohlednost. Tentokrát bylo sice jasno, ale dost podstatný opar se vznášel na krajem.
Zpáteční cestu do Schmilky jsem zvolil po kombinaci zelená-žlutá, což je třetí možná přístupová trasa, a byl docela rád, že tudy nemusím nahoru. Nešlo ani tak o chvilkovou strmost, jako o to, že cesta z pískovcových oblázků byla místy pod botama jako živá. taky jsem tu potkal výrazně méně lidí, spíše lezce, které lákaly okolní věže. Zhruba za tři hodiny courání přírodou jsem byl zpátky u zaparkovaného auta.
