Cyklus 10 prázdninových celodenních výšlapů Lužickou vrchovinou a Českosaským Švýcarskem se pomalu chýlí ke konci a ve středu 3. září 2014 jsme prošlápli devátou trasu, vedenou i tentokrát celou po německém území.
Na úvod opakování obecné informace, viz první exkurze:
O.p.s. České Švýcarsko zdárně pokračuje ve své propagační činnosti a v rámci projektu Bez auta do Českosaského Švýcarska – vlakem a autobusem k cílům mezi Labem a Horní Lužicí připravila desítku odborných exkurzí po alternativních a méně známých turistických cílech našeho regionu.
Projekt je zaměřen na vytvoření produktů pěšího cestovního ruchu s využitím pěších, zejména dálkových turistických cest a šetrné veřejné dopravy (autobusy, vlaky, příp. lodě), a na marketing na podporu těchto nově vytvořených produktů. Což lidsky přeloženo znamená asi tolik, že o.p.s. seznamuje veřejnost s možnostmi cestování prostředky hromadné dopravy, s opomíjenými lokalitami, zajímavostmi v regionu a k tomu připravuje informační materiály. Řeč byla o propagačních letácích s mapkami pro infocentra.
Tentokrát to podle satelitních sledování bylo 18,5 km, byť část nebyla na vlastních nohách. Začátek tradiční – Dráhou Národního parku do Sebnitz, kde na nás čekal místní zástupce pro turistický ruch. V prostoru čekárny zdejšího nádraží (sakra, kdy jsem naposled viděl něco takového u nás?) popovídal o tom, jak to u nich vedou, co město a okolí nabízí a plánuje.
Pak krátká cesta městem do již známých prostor Kaukasusstube, odkud nás pak náš ochotný hostitel doprovodil do prostor zdejšího muzea a Afrikahausu k největší umělé růži. Tady si někteří zařádili na skluzavce, jiní posvačili a nakonec bylo rozhodnuto, že si ušetříme čas a na hřeben pojedeme autobusem. Čímž jsme trochu přetížili místní dopravu…
Vystoupíme ve ztracené krajině a po Alte Hohe Strasse postupně procházíme Lichtenhain, Mittelndorf, Altendorf. Někde bokem tušíme údolí Křinice, občas se nám otevírají nádherné výhledy na stolové hory i pískovcové stěny. Zastávka v jednom místním kostelíku, kam nás vpustí řemeslníci, nebo v certifikovaném přátelském hotýlku na občerstvení (zdejší drůbeží polévka je podstatně jiná třída, než držkovka na Ungeru). Cestou překřížíme trasu, kterou jsme procházeli nedávno. Další výhledy a stupňující se tempo, abychom včas dorazili do Bad Schandau. Na trase máme ještě zříceninu, z níž moc velký rozhled přes vzrostlé stromy není, a pak ještě vyhlídkové terasy, z nichž je výhled na celé město a řeku.
Sestup do města a návštěva Domu Saského Švýcarska, kde jsme přivítání a máme možnost alespoň zběžné prohlídky. To, co následuje, ale zpětně vypadá jak pečlivě předem připravená scénka – vybíháme hromadně směrem k přívozu, kde na nás čeká starosta. První z nás, kteří dobíhají, ale vidí jen to, jak přívoz odráží od břehu a míří k nádraží. Bezradnost našich místních hostitelů se mění v akci – starosta je tu autem a naše průvodkyně expozicí telefon sežene dodávku a další auto, aby nás na druhou stranu řeky dostali včas… A nakonec zbude před odjezdem ještě i chvilka na řeč starosty. Heroický výkon!
Čeká na nás už jen jedna jediná poslední trasa.
Nějaké fotky z trasy tady:
Opět to máme i s mapou, aby bylo jasno, odkud kam a jak:
A i s výškovým profilem trasy:
Tento česko – německý projekt je financovaný z Evropského fondu pro regionální rozvoj, Operačního programu přeshraniční spolupráce Sasko – ČR, Cíl3 / ZIEL3 a Státního rozpočtu ČR.
