weby pro nejsevernější čechy

Cesty spravedlnosti jsou nevyzpytatelné….

Na počátku bylo čestné slovo dvou chlapů, sousedů, jejichž pozemky rozděloval potok, ale spojoval je most a společná cesta. Dohodli se, že cestu přes pozemky budou užívat společně.To bylo v roce 2002, kdy pan Horst Líbal koupil ve Velkém Šenově výrobní budovu bývalé firmy STAP i s pozemkem, zatímco jeho soused pan M. koupil na sousedním pozemku druhou budovu téže firmy, která sloužila jako sklad. Cesta, procházející kolem skladu a spojující oba pozemky, fungovala přes čtyřicet let jako hlavní komunikace pro vjezd do výrobního areálu, teď už Líbalovy firmy.
Dnes a denně tudy zajížděly nákladní vozy se zbožím do továrny a nikdo si nikdy na nic nestěžoval.
Uplynulo deset let a pan M. zemřel a s ním i jeho čestné slovo. Budovu skladu, která byla přestavěna na rodinný dům, získaly jeho dvě nezletilé dcery. Zbylí pozůstalí však necítili povinnost řídit se slibem, který pan M. kdysi dal panu Líbalovi, a tak jedinou vhodnou příjezdovou cestu k Líbalově továrně zatarasili betonovými deskami a vjezd do areálu zcela znemožnili.
A tady příběh začíná.

hl2

Marné o pomoc volání
Když pan Líbal zjistil, že ani on, ani jeho nájemníci, kteří mají v areálu své dílny, nemohou k továrně zajet, obrátil se na Městský úřad ve Velkém Šenově, aby z moci úřední nařídil paní M., matce nezletilých majitelek domu a tudíž i cesty, aby průjezd uvolnila a nebránila tak Líbalovi a dalším lidem v podnikání.
Šenovská radnice se však do sporu mezi sousedy nechtěla zamíchat a nechala se slyšet, že se jedná o občanskoprávní spor a ať si to pánové a dáma vyřeší sami mezi sebou.
A tak se pan Líbal, než na soud, raději obrátil na vyšší úřednickou instanci, a to přímo na Odbor komunálních věcí do Rumburku.
Rumburští úředníci se na ten zmatek přijeli podívat osobně, a i když vydatně pršelo, uspořádali na místě jednání, kterého se zúčastnil kromě pana Líbala, paní M. a jejího právníka, i starosta města Vykoukal, podnikatel pan Veselý a několik šenovských úředníků.
Výsledkem bylo rozhodnutí, že cesta není účelovou komunikací, tedy takovou, která slouží ke spojení jednotlivých nemovitostí pro potřeby vlastníků, navíc, že to není cesta veřejná, protože má svého vlastníka a ten nedal souhlas s jejím užíváním, a to ani mlčky, a taky proto, že nebyla dodržena podmínka komunikační nezbytnosti, což znamená, že do areálu nevede žádná jiná cesta.
Jedna hloupost za druhou. Jak je zřejmé, cesta tu byla čtyřicet let a aby mohla spojit oba pozemky, byl na ní postaven most. Navíc, vlastník pozemku dal souhlas, i když mlčky, s užíváním komunikace, protože ještě dva roky po smrti pana M. nechala jeho vdova volně projíždět nákladní vozy do areálu a nijak proti tomu neprotestovala. Je sice pravda, že k Líbalově továrně vedou i jiné cesty, ale ty nejsou určeny pro provoz dvaceti metrových náklaďáků, ať již tím, že se v zatáčkách u areálu nedá takové vozidlo vytočit nebo i proto, že mosty, přes které musí projet, nejsou schopny takovou zátěž unést.
A tak se pan Líbal obrátil se svým nesouhlasem proti tomuto rozhodnutí na instanci ještě vyšší, a to na Krajský úřad v Ústí nad Labem. Ten však tuto kauzu vrátil zpátky Velkému Šenovu s tím, že řešení je v kompetenci jen a jen zdejší radnice. Ale ta opět kličkuje, rozhodnut ano nebo ne se jí nechce. A tak tvrdí, že ve věci nemůže nic udělat, protože není vlastníkem pozemků, a že si to mají sousedé vyřešit sami, a že pan Líbal si má sám přizpůsobit jinou cestu tak, aby po ní mohl zajet do svého areálu, a že by tam mohl zajet jinudy, kdyby si na vjezdu nepostavil stavbu načerno a nevybudoval tam nedovolený schůdek. A kdyby se takto hanebně nezachoval, tak by zajíždět do areálu mohl, jak mu libo i bez požehnání paní M. a její cesty necesty.
Co na tom, že černou stavbu pan Líbal už koupil i s pozemkem, že i schůdek tam byl a jediné, co Líbal udělal, bylo, že vydláždil bahnitý dvůr zámkovou dlažbou?
Jednoduše řečeno, když se úředníkovi zachce, může občana obvinit z čehokoliv. A když se mu nechce něco řešit, důvodů, proč to nejde, si také najde hromadu, od zákonů platných, až po zákony překročené nebo vymyšlené. A když všechno selže, najde se i něco speciálního, třeba to, že důvod rozepře neexistuje!

most

Cesta, která neexistuje
Na celé věci je zajímavé několik věcí. Především ta, že vdova po panu M., ale i šenovští úředníci shodně tvrdí, že žádná cesta vlastně neexistuje. Tvrdí, že se jedná jen o travní porost a ani na mapách prý není zakreslena. Zvláštní, že na dostupných mapách zakreslená je, a to i na těch pozemkových. A je viditelná i na leteckých snímcích. Na druhou stranu se paní M. nechala slyšet, že panu Líbalovi, po zkušební dobu jednoho roku tuto neexistující cestu pronajme za tisíc korun měsíčně a může si na ní jezdit, jak chce. Tak tedy, na čem chce paní M. vybírat mýtné? Na průjezdu loukou?
Také je zvláštní, že tuto neexistující cestu nechalo město každou zimu na své náklady protahovat sněžným pluhem a zajišťovalo tak její průjezd. Šest svědků podepsalo čestné prohlášení, že se o cestu starali, že na ní odklízeli na pokyn města sníh, že na ní vybudovali most, který měl, spojil oba pozemky.
Nic to nebylo platno. Nic panu Líbalovi nepomohlo. Stížnosti na všech úřednických instancích, marná jednání ve starostově kanceláři, erupce emocí na zasedání zastupitelstva, žádosti o obnovení pokojného stavu odstraněním překážek na komunikaci, žádosti o policejní asistenci při vyklízení pozemku, prošetření nesouladu v katastru nemovitostí, žádost o legalizaci komunikace – nepomohlo nic. A případ se táhne už rok.
Šenovští úředníci jsou nadále neoblomní – „nic nemůžeme, nic nemusíme, cesta neexistuje, a vy jste gauner, který chce chudým vdovám jezdit přes zahradu, zatímco na svých cestách si staví nepovolené stavby.“
A nejsou jediní, kdo si o panu Líbalovi myslí, že je téměř zločinec. Téhož názoru je i právník paní M., který ve svém dopise reaguje na žádost pana Líbala o obnovení pokojného stavu. Tuto žádost nazývá nátlakem a raději rovnou přechází do protiútoku: „Vaše jednání má charakter útisku podle paragrafu 177 trestního zákona či vydírání podle paragrafu 175 trestního zákona…“ a tak „světe div se!“ Když se chce někdo domoci toho, aby mohl jezdit do své práce po cestě, kudy jezdil přes deset let, a kterou potom někdo svévolně zahradil, stává se zločincem jen proto, že se mu to nelíbí a že proti tomu protestuje. A pozor na to, kdyby náhodou na ty zátarasy vztáhl ruku. Právník paní M. mu hned vysolí další trestný čin, a to „poškozování cizí věci.“

hl3

Ke slovu přichází ombudsman
… a žasne. Nemůže se přestat divit nad nečinností Městského úřadu ve Velkém Šenově, který musí podle slov ombudsmana rozhodnutí o existenci nebo neexistenci komunikace vydat. Teprve poté se mohou dotčené strany proti tomuto rozhodnutí odvolávat. Teprve potom je možné celý problém řešit.
To všechno zástupce ombudsmanky JUDr. Křeček popisuje ve svém vyjádření k případu. Krok za krokem radí, jak postupovat, nabízí jakousi právní kuchařku pro všechny občany, kteří neznají, jak to ve státní správě chodí, ale zároveň vztyčuje varovný prst pro všechny úředníky, kteří vědí až moc dobře, jak to chodí a ještě lépe, jak to obejít.

Co říci závěrem?
Těžko soudit, kdo je v právu.
Jestli pan Líbal, který jezdil deset let do své firmy po cestě vybudované po druhé světové zaměstnanci STAPu, a kterou teď nemůže, díky svévolnému rozhodnutí paní M. používat?
Nebo paní M., která mlčky dvanáct let trpěla to, jak jí jezdí po zahradě kamiony se zbožím do továrny pana Líbala, a která po smrti manžela přestala respektovat jeho slib a domohla se svého práva na klid na pozemek i za cenu násilného zátarasu a oplocení?
To může rozhodnout až soud.
Ten ale nemůže být, dokud šenovský úředník nerozhodne jak to s tou cestou vlastně je.
Otázkou zůstává, kdy se tak stane? Kdy se úředníkovi zachce? Kdy se začne chovat zodpovědně a profesionálně? Kdy začne respektovat zákon?
A kdy tak konečně budou mít oba znesváření sousedé jasno a klid?