Vladimíra Čerepková byla (intuitivní) básnířka a jistě i osudová žena. Dovedu si představit film, který by byl natočen na motivy jejího života, byla by to jistě strhující — romantická — inspirativní podívaná, ale myslím, že žít takový život by se chtělo málokomu.
Narodila se krátce po válce (únor 1946), prožila neradostné dětství (děcáky a útěky z domova) a zrovna, když se zapojila do kulturního života v městě Praze, která v šedesátých letech nabírala dech, přijeli Rusové.
(Se slzou na víčku hledíme na sebe, buď se mnou, bratříčku, bojím se o tebe na cestách klikatých, bratříčku, v polobotkách).
Vladimíra neváhala a opustila republiku. Jako zemi, kde chtěla žít si vybrala Francii, ale nikdy se nenaučila novou řeč, nikdy si nenašla stálé zaměstnání. Zůstala bohémkou.
Její dílo vycházelo porůznu, v exilových nakladatelstvích, souborné vydání Básně je momentálně vyprodané.
Mám tu tedy poslední verše, které Vladimíra napsala před svou smrtí (2013) a které se vešly do sbírky Nabíledni prázdno.
Ty básničky jsou zvláštní, když je čtete, máte stejný pocit, jako když se díváte za rozbřesku do zamlžené krajiny. To co vidíte, bylo ještě před chvilkou něco jiného a když se na chvíli zamyslíte, uvidíte, že vidíte zase něco jiného. Kouzlo.
Stín anděla
Každý z vás bude osaměn
v ozvěně
strom bude svědkem
větev propůjčí
ozvěnu i stín
V čekárně
obracím fialové listy
na dveře průsvitné
hledím
tak zasněné a blízké
až ozvěna zavolá
stín anděla.
Zachází s jazykem po svém a suverénně a přináší čtenářům jedinečný pocit.
Protože sbírka Nabíledni prázdno je opravdu kratinká, knihu tedy doplňují rozhovory s Vladimírou.
Jestli jste o Vladimíře Čerepkové nikdy nic neslyšeli, určitě vás i tohle čtení uvede do obrazu. I když na jednom místě říká:
Těžko dodávat něco k básním.
