weby pro nejsevernější čechy

Korsické putování

Ještě jste nebyli na Korsice? Proč se divím?

Začne to už na trajektu z italského Livorna, Češi okupují i lehátka na horní palubě. Proplétáte se přístavem v Portu a mezi francouzštinou slyšíte češtinu. Z mola do moře v Bonifaciu vás málem srazí spěchající český jachtař. Na správnou cestu se na tůře v Bavelle ptají čeští prarodiče s vnoučaty. Korsická nákaza postihla i náš kraj. Řada lidí se tam vypravila právě v těchto dnech. Zas tak za rohem to není. Z Prahy devatenáct hodin autobusem, pak čtyři hodiny na trajektu. Přesto je to kraj Čechy milovaný.

O zážitcích z Korsiky jsem slyšela roky. Byly jednoznačné. „Ostrov krásy“ ve Středozemním moři patřící Francii, který uhrane tak, že se tam vracíš. Na cestu jsem se vydala letos, ale jedno z doporučení nedodržela. Nejkrásněji je tu prý na jaře, když na svazích rozkvetou porosty macchie. Mně vyšel červencový termín dovolené. No, dovolené. Nazývám tak dny, během nichž občas vstávám tak časně, jako po zbytek roku ne. Spím ve stanu a ve spalujícím horku vyrážím do hor na výšlapy. Dobrovolně, ráda. Květů a barev si užiju i tak. V městečkách září oleandry a tlumeně hortenzie, po domech se plazí fialové buganvílie, rozpínají se motýlí keře. V některých kempech se spí pod stromy obalenými morušemi, jinde v alejích, v nichž zrají plody kiw a mandarinek. Všude jsou kvetoucí lípy.

Absolvuji pár pochodů do hor. Stoupám k salaším. Pod nohama se míhají ještěrky. Plavu v ledově chladných horských tůních. Míjím růžově a fialově zbarvené skály i vyprahlá místa, kde nedávno řádil požár. Značení v podobě vyšisovaných barevných pruhů a kamenných mužíků chápu, ale někdy šplháme po tak neznatelných horských stezkách, že mi nezbývá než se spolehnout na turistický navigační přístroj průvodkyně. Ten snad ví, kam nás vede. Utrmáceně sleduji vychrtlé francouzské pány v letech, co se klusem proženou kolem a hlídají si fosforeskující pásky na borovicích. Pilují formu. Za pár dnů začíná tradiční závod v horském běhu. O samostatné cesty se nepokouším. Všechno je tu tak obrovské. Strmé hory, ohlazené balvany v kaskádách, vzdálenosti mezi obydlenými místy. Panice propadnu při zpátečním pochodu údolím Manganello, při němž se sama vracím po vlastních stopách. Jsem schopná potvrdit správnou cestu německým turistům, kteří jdou v protisměru. Jestli se vracím do vesničky Canaglie, si bez mapy jistá nejsem.

Lidé tu žijí tisíce let. Římané stavěli silnice v oblasti Calanche, po Janovanech zbyly pevnosti, po touze se osamostatnit z 18. století zase stopy po kulkách na fasádě paláce v Corte. Ve vesničkách sevřené kamenné domy s minimem oken a dřevěnými žaluziemi. Malým osadám dominuje věž kostela, kolem pár domů. Náměstíčka zdobí sochy vůdců boje za samostatnost ostrova. Povinné Ajaccio s rodištěm Napoleona Bonaparte na programu nemám. Za to uhrančivé Bonifacio na útesu se svými křivolakými uličkami a hřbitovem s hrobkami ve tvaru domečků.

Volně přístupné a nazdobené kostely provoněné kadidlem. Znát je úcta k jedinému místnímu svatému Teofilovi. Ze vzdálených časů je připomínka putování kajícníka v Sartenne o Velkém pátku, která odkazuje na Ježíšovo utrpení. Je ponurá se všemi rudými, bílými a černými kápěmi, 16 kg řetězy a 34 kg těžkým dubovým křížem. Být kajícníkem byl dřív trest, nyní je to čest. Post kajícníka se uvolní až v roce 2070, tvrdí popisek.

Osvobozující jsou prázdné pláže. Žádné vyrovnané slunečníky. Žádný plážový servis a obchodníci s kabelkami, kteří váš nenechají vydechnout na středomořských plážích. Na nic takového nenarazíte. Někdy jsou pláže v dosahu. Jindy na pláž pochodujete po uzoučkých stezkách dlouhé hodiny a následně slézáte žulové či vápencové srázy. Odměnou je průzračné moře v barvě tyrkysu.

Daří se tu všemu tradičnímu a zemitému. Dominuje chov koz, ovcí, polodivokých prasat a krav. Až tak, že občas musí auto zastavit, aby se stádo stihlo zvednout a líně opustilo silnici. Mléko i maso se promění v sýry či ve zdejší proslavené uzeniny. Obchůdky se zavařeninami, medem, bylinkami, moukou z jedlých kaštanů a růžovým vínem najdete takřka v každém městečku.

Nezapomenutelné jsou silnice. Uzoučké. S výhledy, které berou dech. V zatáčkách se troubí, často se couvá. V klidu. Silnice jsou udržované, sluší se dodat po zkušenosti s průjezdem Čech a Moravy. Jako všude ve Francii i na Korsice narážíte na všemožně zdobené kruhové křižovatky – od základního typu s pečlivě zastřiženým zeleným trávníkem a květinami, po složitější – se sochou, s kamenným modelem mostku v horském údolí, s napodobeninami menhirů, s květinovým názvem města.

Korsika dbá na zelenou nálepku. Horská úbočí lemují dráty vysokého napětí. Větrné elektrárny neregistruji, solárních farem jen minimum. Využívá se vodní energie z horských řek, které současně slouží jako zásobárny vody. Nákupy si z obchodu odnášíte v tašce z recyklovaného papíru.

Korsičané si vynutili mnohá privilegia, která ostatní francouzské regiony nemají. Turistů jsou tu v létě statisíce, místní jsou na nich závislí, ale nepodbízí se jim. Pobřeží není zastavěné turistickými komplexy. Hlavní je francouzština, korsičtina, italština, pak dlouho nic. I když Francie dotuje zdejší životní úroveň, pro místní jsou samozřejmé přeškrtané francouzské názvy. Přednost mají ty korsické. V myslích mnohých rezonuje indipendenza (kors. nezávislost). Vším prostupuje sepjetí s místem, kde se žije. Často se opakuje bílá korsická vlajka se saracénem s páskou na čele. Na všemožných místech najdete obrys ostrova, je na pohledech, na obalech zboží, na stěně vyskládaný z mušlí, vyřezaný do dřeva.

Zdejší obyvatelé mají vlastní pojetí času a toho, co je důležité. Pokladní v supermarketu v Cortu odbaví pár nakupujících, rozhlédne se, odbaví další a začne si důkladně, ale opravdu důkladně krémovat ruce, a tak v poklidu dál. Fronty si nevšímá. Spolucestovatelé se v Sartene snaží zakoupit na poště známku na pohled. Nelehký úkol. Otevírací doba na dveřích je spíš takové doporučení, které není závazné. Když se před siestou nebo po siestě (12.00-15.30) úřednice nedostaví, tak se holt neotevře. Do restaurace v horském kempu přijdou po zdolání druhé nejvyšší hory Monte d´Oro desítky lezců natěšených na místní vyhlášenou pizzu. Má se otevírat v půl sedmé, ale kuchař si nejprve dohraje hru pétanque. Pec roztopí o hodinu později.

Nakonec i já ztrácím pojem o čase. Dny už nerozlišuji, užívám si bezčasí. Mísí se tu vše. Dotyk moderní doby při hledání kešek u Le Trou de la Bombe. I neuchopitelný a zmizelý svět Korsičanů, který zachytily stařičké černobílé fotografie na nedělním bleším trhu pod platany na náměstí sv. Mikuláše v Bastii.

Klára Mágrová

Tagy