Poklidná neděle 13. května 2012. Jak kde… Po včerejších měřených trénincích se od časného dopoledne sjezdovka na Jedlové hemžila spoustou barevných kombinéz účastníků letošního prvního závodu 10. ročníku poháru ve sjezdu na horských kolech.
Nejsem schopný odhadnout, kolik závodníků se dolů z kopce pustilo, po dráze drandil pořád někdo, takže bylo stále co fotit. Stejně tak nešlo v těch skafandrech a rychlosti hádat, kdo do jaké kategorie patří – až při vyhlašování výsledků jsem zaznamenal, že mezi těmi projíždějícími žíhanci byly údajně i zástupkyně něžného pohlaví (pravda, na některých fotkách zpod přileb čouhají dlouhé vlasy). Zatímco dolů jim to trvalo něco mezi dvěma až třemi minutami, já se štrachal nahoru na startovní plošinu kolem minut padesáti. Jak konstatoval -miw- „už vím, který další sport moje děti dělat nebudou…“
Dozajista závod prestižní a atraktivní, ovšem co mě jako neznalého laika dost zarazilo, byl moment, kdy jeden ze závodníků „havaroval“. Těsně pod startovním kopečkem se kolo vymrštilo, tělo odlétlo do strany a hrudník narazil na jeden z kamenů. K ležícímu se okamžitě seběhl chumel přihlížejících kolegů, ale organizátoři nikde. Ba dokonce v klidu na trať pustili dalšího závodníka. Ještě štěstí, že kolo, už někdo mezitím odtáhl z trati. Na rozčilený řev startéři vykoukli a závod na chvíli stopli, než se podařilo ležícího přemístit mimo blízkost trati. Jaké bylo moje překvapení, když jsem po několika minutách focení startů na zpáteční cestě uviděl ležící tělo, kolem kterého se stále motali jen samotní závodníci a dohadovali se, aby už konečně někdo dojel pro zdravotníky. Než se ozval zvuk sanitky, odhaduji od pádu možná víc než 5 minut… Tak nevím, snad je v pořádku.
Fotografů plno, nádobíčko k závidění, mě nezbývá, než sem prsknout sem tam i nějakou mázlou fotku, protože moje zrcadlo prostě nestíhá.
