weby pro nejsevernější čechy

23. večer lužickosrbské literatury aneb Není porno jako porno

V úterý 3. prosince 2019 hostil sálek Městské knihovny ve Varnsdorfu 23. večer lužickosrbské literatury.

Ve spolupráci Městské knihovny, neúnavného propagátora lužickosrbské kultury Milana Hrabala a studentů gymnázia Varnsdorf pod vedením Martiny Janákové si příchozí vyslechli i shlédli pásmo, věnované nedávno zemřelému mistru lužickosrbské poezie Kitu Lorencovi. O hudební doprovod se postaral René Habich ml.

A co ten provokativní název? Jo, tak to jste měli přijít…

23. večer lužickosrbské poezie (foto: Ilona Martinovská)

Zleva stojící: Milan Hrabal, Nikola Smetanová, Alexandra Ivanová, Gabriela Hrabalová, Martina Janáková
Zleva sedící: Martin Šuma, Tomáš Friese, Jiří Buršík, René Habich ml.

Redakční doplněk:

Studentky a studenti varnsdorfského gymnázia vedení učitelkou Martinou Janákovou v režii Milana Hrabala uvedli pod dráždivě provokativním názvem Není porno jako porno poezii jednoho z nejlepších lužickosrbských básníků současnosti. Nepříliš početné publikum se mimo jiné sice dozvědělo, že slovo porno v lužické srbštině nemusí znamenat to, co v češtině, ale především mělo hezký zážitek z nečekaně dobré interpretace kvalitní poezie. Jedním z dalších kladů této jevištní inscenace byla její přiměřená časová stopáž – vše se vešlo do čtyřiceti minut. To je osvědčená optimální délka plného divákova soustředění.

Vedle fotoreportáže IŠ přejímáme rozhovor, který Milan Hrabal poskytl redaktorovi Serbských nowin Bosćiji Nawkovi. A na samý závěr dvě Lorencovy básně.

*

Proč byl 23. večer lužickosrbské poezie věnovaný právě Kitu Lorencovi?
Když jsem plánoval letošní lužickosrbský literární svátek, uvědomil jsem si, že za ta léta, kdy ho ve Varnsdorfu pořádáme, byli prezentování mnozí básníci a spisovatelé, ale jeden z nejuznávanějších lužickosrbských literátů ještě nikdy tu příležitost nedostal. Rozhodl jsem se to napravit. A protože byl o takový pořad zájem, zbývalo už jen vymyslet obsahovou linii, zajímavý pódiový formát a pokud možno přitažlivý název, který by se současně stal pointou celého pořadu.

Jak vás napadlo svěřit tento pořad studentům?
Zkoušel jsem hledat něco neotřelého. Něco, co ještě na tomto svátku nebylo. A protože delší dobu sleduji výkony recitátorů z varnsdorfského gymnázia pod vedením učitelky Martiny Janákové, řekl jsem si, že jí to zkusím nabídnout. Lorencova poezie je stále myšlenkově mladá, bez ohledu na období, kdy byla napsána, potřebuje tedy také mladou, jiskrnou interpretaci. Navíc je těmto studentům lužickosrbská kultura relativně blízká díky kontaktům jejich školy s budyšínským gymnáziem. Zdálo se mi, že takto by náš dlouholetý svátek lužickosrbské literatury mohl dostat nový impuls. Paní učitelka nabídku bez váhání přijala, získala pro tento malý projekt šestici studentek a studentů, a tak jsme mohli začít.

Básně jste vybíral vy, nebo si je studenti vybrali sami?
Paní učitelce Janákové jsem půjčil antologii „Jazyk, jímž porozumíš větru“, ve které jsou mimo jiné překlady Lorencových básní. Se studenty vybrala básně odpovídající jejich naturelu a recitátorským schopnostem. Musím říci, že jejich výběr rovnou dal základ pro dobrý program. Jistěže bylo třeba dodat ještě nějaké texty, reálie o básníkovi, souvislosti historické, jazykové apod., aby vznikla nějaká logická struktura. A protože pro publikum je zajímavý program, který nenabízí jen vážné momenty, zařadil jsem básně filozofické, dějové, lyrické – veselé, kritické i ironické.

Jak jste s nimi (jako režisér) pracoval?
Paní Janáková nejprve se studenty nacvičila základ pro interpretaci všech textů. Poté jsem byl přizván na zkoušku do auly gymnázia, kde jsem se měl možnost vyjádřit se k tomu, zda studenti porozuměli básníkovu sdělení a našli tomu odpovídající výraz v interpretaci. Na základě slyšeného jsem sestavil celý program. Milým překvapením pro mě bylo, že všichni pozorně poslouchali a měli i dobré připomínky a návrhy z nichž některé jsem rád využil. Společně jsme také vytvářeli některé scénické detaily. Další zkouška byla v městské knihovně, přímo v místě veřejné premiéry. S paní Janákovou jsme řešili stanoviště aktérů a jejich efektivní pohyb na pomyslném jevišti, s ředitelkou knihovny jsme promýšleli jednoduché kulisy – lépe řečeno prostředí, v němž se měli účinkující pohybovat. V tom nám velmi pomohl nápad paní Janákové – totiž otevřít program kolektivní, dramatičtěji „rozpohybovanou“ interpretací básně Bena Budara Pro malé národy. Zajímavé bylo sledovat, jak se každý mladý recitátor do svého textu ponořil a režisérovy pokyny propojil s vlastní představou. Pozoruhodně svižná byla komunikace s třináctiletým talentovaným klavíristou René Habichem z Mikulášovic. Snad nejnáročnější pro mě bylo, jak zařadit své vlastní vstupy do programu tak, aby můj výkon harmonizoval s mladými hlasy a výkony spoluherců.

Jak jste spokojen s ohlasem?
Bohužel nepřišlo tolik diváků, kolik jsme očekávali. Ukázalo se, že ani provokativní název nevzbudí zvýšený zájem varnsdorfského publika. Výhodou proti tomu bylo, že přítomné publikum se dobře koncentrovalo a na jevišti se nám podařilo prakticky vše podařilo podle záměru. Takže jsem spokojen jak s výkony studentských aktérů, tak s ohlasem publika.

Co plánujete do budoucna – bude pokračovat vaše spolupráce s gymnáziem?
Momentálně společně plánujeme reprízu letos v dubnu v pražském Lužickém semináři. V případě zájmu rádi vystoupíme i jinde. A pokud nám stačí síly a čas, zabýváme se myšlenkou pokračovat v představování dalších lužickosrbských autorů českému publiku. Doufám, že některé z textů Kita Lorence budou využity v rámci některé recitační soutěže, což by pro přirozenou propagaci lužickosrbské literatury bylo přínosem.

*
Kito Lorenc

Melodie

Tak ticho je, tak ticho je,
a mně se tak moc zpívat chce.
A co já zpívám, slyšíš ty,
ačkoli nevím, kde a kdy.

Tak ticho je, tak ticho je,
a já hned myslím na tebe,
ačkoli nevím, kdože jsi,
a kdo já jsem, víš jenom ty.

Tak ticho je, tak ticho je,
a všechno jednou odplyne.
A vše se znovu přihodí:
ten tichý zpěv a Já a Ty

Tento obrat

strom se zachvěl
setřásl ořechy
listy se ještě protáčí

každý se bojí ztratit
barvu a tvar
a přece jen tuto změnu

může předat podzimu
jako jazyk jímž
by bylo slyšet vítr

Z hornolužické srbštiny přeložil Milan Hrabal

Informace o akci na webu gymnázia ->

Tagy