Tuhle v neděli měl být na doubické Fabrice „Un chien andalou“ – Andaluský pes, experimentální kapela z Chotěboře. Celkem jsem byl zvědav. Znám asi tak pětapadesát let film „Andaluský pes“. Nikdo, slovy „nikdo“, podle mého, nebyl nikdy schopen vysvětlit, „očemtenhlefilmje?“ a „cotímchtělbásníkříct?“, to si řekněme na rovinu. Autoři, Salvator Dalí a Luis Buňuel si dali setsakra záležet, aby v celém film, zhruba šestnáct minut dlouhém, nebylo nic tzv. „racionálního“. Jakpak by také mělo sakra být, když se jednalo o futrální surrealistický filmový manifest! Tak jaképak „rácio“. No, do dějin filmu nejspíš vstoupila sekvence s proříznutým okem – což byl dobrá sekvence, protože v přítmí klubových kin mohli chlapci utěšovat ublinkávající děvčata, co s nimi šla na to „umění“. Následně se o filmu dalo dlouho kecat nad pivem či vínem, než se tedy konečně mohlo jít do postele (s milovnicemi surrealismu,jasně!)…
Takže teď už jistě chápete, že má očekávání, co se „experimentální kapely z Chotěboře“, což už samo o sobě mi zní dost surrealisticky, byla velikánská. Leč, běda! Uznávám, že je to sem k nám do Zapadákova v Náhorním Karabachu tři hodiny cesty z centra světa v Chotěboři. Takže skutečnost, že v neděli večer vládla ve Fabrice jen vykyslost, aniž by tam ta kapela byla, se dá tak nějak pochopit. Buď něco spletl Navářka, nebo něco spletli experimentálci z Chotěboře, ale musel jsem to zase zalomit domů, dát si místo intelektuáloního nářezu pár deci červeného a zavzpomínat na otce, který by měl včera 84 narozky, nikoli v duchu surrealismu, nýbrž jen v duchu…
