Spisovatel Jakub Mařík se rozhodl úspěšnou pětidílnou sérii akční sci-fi UTS Salamis zakončit povídkovou knihou. Nápad, který zprvu zaskočil – a po přečtení nadchl stovky jeho čtenářů.
Nejprve připomeňme alespoň odkazy jednotlivé romány série:
Všechny tyto knihy měly na internetové Databázi knih hodnocení vysoko nad 80 %, což je měřítko úspěšnosti u čtenářů. Jistě – jsou to milovníci daného žánru a především zdatní čtenáři opulentních románů. O to pozoruhodnější je čtenářské přijetí oblíbeného romanopisce v roli povídkáře. Průměrné hodnocení sbírky V nefritové kleci od téměř půlstovky čtenářů se vyšplhalo až na 93 %, což překonalo očekávání. Zde je výběr těch nejzajímavějších:
Jednoduše vybudovaný příběh ze střípků jednotlivých povídek a citlivě zasazená do příběhu UTSS Salamis. Vrhá trošku jiné světlo na postavy, ale příjemně dokresluje a uzavírá napínavou sérii. (Headway)
Naprosto geniální. Nádherné zakončení celé série sbírkou povídek z nichž bych nedokázala vybrat, která je nejlepší. (KaMcaS)
Skvělé doplnění série, a když to říkám já, antipovídková lady, tak to už je co říct! (Ailee)
Chvíli mi trvalo, než jsem se zorientoval a zjistil, že to jsou povídky, které časově patří na různá místa. Ale pak jsem si to o to více užíval. Výborná byla poslední povídka, která celou sérii krásně uzavírá. Hodně mě mrzí, že tímto série končí, ale třeba vznikne něco jiného, ještě lepšího anebo se autor do tohoto světa vrátí s dalšími povídkami. V obou případech se budu těšit na nové díla autora! (orson)
Dokonce přišel i ohlas ze Slovenska: Skvelý bonus k sérii vo forme poviedok. Striedaním prostredí a postáv získal autor snáď ešte o kúsok väčší švih než v románovej sérii. Trochu sme načreli aj do minulosti postáv a dočkali sa poctivého epilógu hlavného príbehu. Budem sa opakovať a robím to rád: Ja Kubovi Maříků tlieskam ;)). (špulo)
A ukázky uzavřeme tímto citátem: Naprosto fantastické a překvapivě povídkové zakončení jedné dnes už můžu říct epické sci-fi série o vesmírné lodi Salamis. A musím říct, že zvolit povídky pro zakončení dějů jednotlivých postav byl super nápad. Respektive pochopil jsem, že většina povídek z tohoto světa jsou samostatného a naprosto různorodého charakteru a pak poslední novela V nefritové kleci to celé hezky zakulacuje a číst poslední stránky bylo hodně trpké a smutné. Prostě tak, jak to bývá, když jedna série, se kterou prožijete hezké chvilky, končí. Jakub Mařík mě bavil hodně. A vůbec bych po prvním spíše detektivním příběhu netušil, že to pak chytne tak epický spád. Nemělo to chybu a už se těším na autorův příští projekt. Ať už bude jakýkoliv. (Malarkey)
O čem tedy tato kniha je?
Pro vesmírného mariňáka může být leccos dokonce komplikovanější, než boj v první linii. Třeba napadení mimozemským parazitem, účast v záchranné misi do hnízda obřích pavouků anebo i jen být včas na svatbě. Nejen o tom je sedmička napínavých příběhů, díky nimž se čtenář podívá do temného vesmíru plného nebezpečí z nečekaných úhlů pohledu.
Rok 2130. Válka možná skončila, ale posádku válečné lodi Evropské unie TSS Salamis čeká ještě mnoho náročných a nebezpečných úkolů. V jeskyních na Velebitu musí ulovit mimozemské tvory ohrožující místní kolonii. Major Gelu na stanici Mombasa se pouští do nebezpečné akce, jež se stává noční můrou rozvědčíků. V koloniálním krytu na Ivaru pátrá doktorka Erbakanová po zdroji smrtících parazitů. Idylická dovolená na planetě Gauguin se pro piloty Jolly a Aicarda mění v zoufalý boj o přežití. A v kolonii Durango se UTSS Salamis neplánovaně zaplete do prvního ozbrojeného střetu od války s Korzáry.
Maříkův autorský rukopis přináší akci, napětí a překvapivé zvraty. Milovníci sci-fi, fantasy a vojenských akcí si přijdou na své.
Milan Hrabal
Kdo je Jakub Mařík:
Jeden z nejvýraznějších autorů současné české sci-fi & fantasy se narodil v roce 1981 v Teplicích. Vystudoval právně-ekonomickou školu a živí se jako překladatel z angličtiny. Jako autor publikuje povídky v antologiích a časopise Pevnost. Aktuálně dokončil sérii pěti military sci-fi románů UTSS Salamis, která vrcholí sbírkou kratších textů V nefritové kleci. Za detektivní povídku Absolutní smrt byl v roce 2008 nominován na Cenu Karla Čapka. Žije v Novosedlicích u Teplic
Abyste si, milí čtenáři, udělali představu o Maříkově vyprávěcím stylu, zde je malá ukázka:
Jakub Mařík
V NEFRITOVÉ KLECI
Ukázka z knihy
Nad okrajem závrtu Olipa se objevilo Comodo a tvrdohlavě se vzpíralo silnému větru, který to dnes vytáhl na pětačtyřicet kilometrů v hodině. Olipa patřila mezi menší závrty a nebylo v ní dost úrodné půdy pro farmaření, ale kvůli její strategické poloze v ní postavili jedno ze čtyř dep velebitské podzemní maglevové sítě. Na přistávací plošinu pro transportéry tam už moc místa nezbylo a pilot Comoda právě v praxi testoval staré úsloví o velbloudu a uchu jehly.
„Už jsou tady, Gorane!“ řekl do vysílačky dispečer Lesjak, zatímco pohledem nervózně těkal mezi Comodem a modrou tečkou na obrazovce, která zastupovala rychle se přibližující vlakovou soupravu. „Pěchota už je tady!“
„Dokud nebude u mě, je mi to platný jak mrtvýmu zimník!“ zaječel na něj z reproduktorů strojvedoucí. „Ty svině už se dobývají do sousedního vagonu!“
Comodo konečně kleslo dostatečně nízko do závrtu, aby uniklo větru. Jeho let se stabilizoval a pilot ho zkušeně navedl na přistávací plošinu. Jakmile se podvozek dotkl země, z přepravního prostoru vyběhlo pět koloniálních pěšáků. Čtyři zaujali pozice kolem nástupiště na slepé koleji, kam Lesjak vlak odklonil, a jejich velitel s frčkami seržanta zamířil k dispečinku.
„Seržant Dreven, koloniální pěchota,“ představil se, když vstoupil do místnosti a postavil se Lesjakovi za záda. „Jaká je situace?“
„Jaká je situace? Jsem úplně v hajzlu, taková je situace!“
Seržant Dreven se zamračil na reproduktor, ale nijak to nekomentoval. Právě teď potřeboval stručná fakta a hysterický strojvedoucí mu nepřipadal jako nejlepší zdroj. Místo toho se podíval na Lesjaka a významně povytáhl obočí.
„V tunelech něco napadlo soupravu V-16.“
„Něco…,“ zopakoval nespokojeně Dreven. „Můžete to trochu rozvinout?“
„Nevíme, co to je. V každém vagonu s kravami byla jen jedna kamera, a než strojvedoucí zjistil, co se děje, přes krev nebylo nic vidět.“
„Roztrhalo je to za tři minuty! Padesát krav, dva vagony a stačily jim na ně tři minuty!“ ječel na druhé straně komunikátoru strojvedoucí, jako by nejel v tichém maglevu, ale musel překřikovat supící parní lokomotivu. „Strašnější zvuky jsem v životě neslyšel!“
Dreven toho o kravách moc nevěděl, ale předpokládal, že tak velké zvíře by se mělo zvládnout chvíli bránit, zvlášť když jich tam bylo víc. Ať už se do vlaku dostalo cokoliv, nebude to jen jeden tvor.
„Kdy sem dorazí?“
„Za šestnáct minut,“ odpověděl mu Lesjak.
„Šestnáct minut? To ten maglev nemůže jet rychleji?“
„Možná jste si toho nevšiml, majore, ale místní železnice vede lávovými tunely se spoustou zatáček. Není to žádná rovinka v Provence, kde by se dalo jezdit tři sta padesátkou.“
„Rozumím.“ Dreven se opřel o pult a sledoval modrou tečku, jako by ji v duchu káral za pomalost. Pak se zamračil a naklonil hlavu. „To byla střelba? V tom vlaku je někdo ozbrojený?“
„Měl by to být nákladní –“
„V Iloviku jsem nabral podporučíka od mariňáků,“ přerušil Lesjaka strojvedoucí. „Je ve vedlejším vagonu, ale má jen pitomou pistoli!“
„Přiberte ho na náš kanál,“ nařídil mu Dreven. „Okamžitě.“
Koloniální pěchota sice mariňáky neměla moc v lásce, protože se považovali za něco extra, jak neustále létali sem a tam, zatímco koloniálové zřídka opouštěli první přidělenou planetu, ale někdo s hodností podporučíka by si měl zachovat dostatečně chladnou hlavu, aby mu dodal potřebné informace.
„Hned, hne–“ Strojvedoucí se odmlčel a pak vyděšeně zaječel: „Je pryč! Oni ho vytáhli z vlaku!“ V pozadí se ozvala hlasitá rána doprovázená skřípáním kovu. „A teď se dobývají ke mně! Snaží se prorazit dveře!“
Terminál varovně zapípal. Modrá tečka zastupující vlakovou soupravu V-16 zčervenala a začala výhružně blikat. Lesjak na ni klepl prstem a vedle ikony se objevila její současná rychlost – sedmdesát kilometrů v hodině v tunelu, kde se mělo jezdit padesátkou.
„Gorane, musíš zpomalit.“
„Zpomalit? Přeskočilo ti? Ty bestie už jsou skoro vevnitř!“
„Gorane, jedeš na odstavnou kolej. Jestli to okamžitě nestáhneš pod šedesát, přejedeš a napálíš to do stěny závrtu!“
„Pořád lepší než se nechat –“ Další kovový zvuk, jako když se trhá víko konzervy. „Roztahujou dveře! Oni roztahujou dveře!“
„Jak vypadají, Gorane?“ vyštěkl do mikrofonu Dreven. „Co jsou zač?“
„Ne, ne, néééé!“
Výkřik skončil vlhkým trhavým zvukem.
„Gorane? Gorane!“ zakřičel do mikrofonu Lesjak. „Zatraceně…“
Dispečer se na dálku připojil k řízení maglevu a stáhl rychlost na bezpečnou úroveň. Seržant Dreven zatím informoval své muže o nejnovějším vývoji. Když už nebyla šance zachránit strojvedoucího, koloniální pěšáci se stáhli od kolejí a našli si úkryty, ze kterých namířili zbraně na nástupiště.
„Zůstaňte tady,“ nařídil Dreven dispečerovi a odešel za svými muži.
Vlak dorazil o patnáct minut později, autopilot ho perfektně srovnal s nástupištěm a vypnul motor. Poslední dva vagony vypadaly jako plechovky po amatérské střelecké soutěži, v bocích jim zel půltucet otvorů o průměru necelý metr, kov byl ve všech případech vychlípený ven. Z děr stále stékala krev a lemovaly je kusy masa a kůže zachycené na pokrouceném kovu, jak tamtudy někdo protahoval příliš velká kravská těla. Čelní sklo lokomotivy zakrýval jeden dlouhý krvavý cákanec.
Dreven chvíli čekal, jestli uvnitř nezahlédne pohyb. Teprve když si byl v rámci možností jistý, že ve vlaku nikdo není, rozdělil své muže – dva poslal hlídat tunel a se zbylou dvojicí nastoupil do vlaku. Kompletně ho prošli od lokomotivy po zadní vagon, ale kromě spousty krve tam po strojvedoucím, mariňákovi nebo padesáti kravách nenašli jedinou stopu.
