V neděli 9. listopadu 2025 ve věku 89 let zemřela básnířka, spisovatelka a překladatelka Jana Štroblová. Na tuto strohou zprávu reagovala řada osobností české kultury.
Jana Štroblová
dnes bylo nebe plné andělů
Dar nosit světem světlo?
A kde ho najít? Zde?
Od léta do léta
tma sedí na hnízdě
a světlo odlétá
stěží si dovolilo slabý vzdech
Ale dnes bylo nebe plné andělů
a teď slyšíš vítr jak šeptá na půl úst
slyšíš jít strom a jej i trávu růst
slyšíš oj od Velkého vozu zaskřípat
a brzo uslyšíš i vlastní pád
ještě však kousek básně nabereš –
voda ho donesla jak v Bibli Mojžíše –
pošleš dál –
zvědavá jen na ten verš
který už někdo jiný dopíše
(ze sbírky Měsíc tak pošetile modrý, Theatrum mundi, 2021)
*
Jako první smutnou zprávu oznámil veřejnosti Vojtěch Kemenny, majitel nakladatelství Theatrum mundi, vydavatel a spolupracovník Jany Štroblové. Zde jsou jeho slova:
„Jana Štroblová byla neskutečně laskavá a senzitivní, s velkým citem pro spravedlnost a morální hodnoty. Milovala vše živé, řadu let se věnovala ochraně zvířat a zlepšení jejich podmínek, ostatně na tom, aby zvíře nebylo legislativně bráno jako věc, ale jako živý tvor, má svůj podíl. Každý rozhovor s ní byl exkurzí do tajů českého literárního života, často obohacený o postřehy s filozofickým a duchovním přesahem, třeba o samotném významu slov či bytí člověka.
Nakladatelství Theatrum mundi vydává dílo Jany Štroblové od roku 2018. Na počátku příštího roku vyjde první svazek jejího souborného básnického díla. Je až symbolické, že svůj poslední text – poému – dokončila teprve před pár dny.“
*
Básnířka Jitka Stehlíková napsala na své facebookovém profilu:
„Jana Štroblová odešla… Pro mě je a zůstane největší českou básnířkou. Osobně jsem Janu poznala počátkem 80.let, její poezie pro mě byla zdrojem naděje, že básník může v jakékoli době a situaci tvořit svým jedinečným stylem a vždy se přes obavy, ztráty, úzkosti i chvilky zření dotýkat hvězd. Děkuji ti, Jano, za tvé upřímné přátelství, podporu a laskavost, jež je tak vzácná. Tvoje básně září jako ten největší úplněk na poli české poezie.“
*
Básník Petr Kukal jí věnoval dlouhé vyznání, z něhož vyjímám alespoň závěrečná slova:
„Jana prožila velmi plodný život naplněný krásou, láskou, poezií a mnohým dobrým – a já jsem ji směl poznat. Směl jsem číst její básně, poslouchat její vyprávění a jíst na Mužském její koláče. Nechci tu vyprávět její životopis, to udělají literární historici. Pro mě to napořád bude největší česká básnířka a především žena, kterou jsem měl hluboce rád, velmi jsem si jí vážil a která bude v mém životě už vždycky chybět. Mávám do nebe, Jano!“
*
V našem regionu jsme se s touto významnou dámou české poezie mohli osobně setkat v roce 2022 ve Varnsdorfu na Mezinárodním svátku lužickosrbské poezie. Zde jako host představila ukázky ze své tvorby a přispěla k dobrému vyznění celého pořadu. Bohužel byla závislá na odvozu kolegů, tak jsme si nestihli tehdy popovídat. Jana byla svědomitá a pozorná, takže mi brzy poslala dopis, v němž mimo jiné napsala (tehdy jsme si ještě vykali): „…moc mě mrzelo, že se všecko nakonec kvůli našemu odjezdu odbylo v takovém chvatu a že jsem Vám tehdy ani nestačila říct, jak to bylo u vás skvěle organizované a vůbec moc příjemné. Doufám, že se aspoň potkáme a všechno si dořekneme na valné hromadě. Zatím posílám mailem své básničky, udělala jsem v nic ještě drobné úpravy (takhle já s nepublikovanými věcmi blbnu vždycky), jsou ovšem (ty úpravy) v básnicko-překladatelské licenci, což chápejte tak, že u překladu na ně vůbec nemusí brát zřetel.“ Zanedlouho jsme se stali přáteli a při každém setkání na akcích Obce spisovatelů nebo literárních čteních, jsme si našli čas na společné povídání a vyměnili si své knížky – Jana jich mívala vždy víc, protože byla velmi pilná. V mezičase jsme si napsali nebo zavolali. Kdykoli jsem něco potřeboval třeba názor na mou novou tvorbu nebo posudek pro vydavatele – neváhala a velice přátelsky a s citem vyhověla.
Její nové básně jsme otiskli ve sborníku ze svátku poezie (Návrat do světla, Městská knihovna 2002), pár výtisků je ještě k mání, a v novinách vyšel o pořadu pochvalný článek, který zdobila její fotografie. Doufám, že se Jana v básnickém nebi rychle zorientovala a stačila se přivítat se svými přáteli, kteří ji o nějaký ten rok předešli, aby jí rezervovali místo s dobrým výhledem. Určitě se tam potká také s milovanými zvířátky. Neloučím se, protože Jana se mnou zůstává v jejích knížkách a v mé paměti. Jen je mi hodně smutno.
Milan Hrabal
Přikládám medailonek, který o Janě Štroblové připravil Vojtěch Kemenny:
Jana Štroblová (* 1. července 1936 Praha – † 9. listopadu 2025 Praha)
Básnířka, překladatelka, spisovatelka, autorka knížek pro děti a mládež. Po absolvování Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze působila ve Státním nakladatelství dětské knihy (později Albatros), odtud musela za normalizace odejít. V 70. a 80. letech byly její publikační možnosti značně omezené. Po převratu nastoupila do Hlavní redakce literárně-dramatického vysílání Československého (posléze Českého) rozhlasu, kde redigovala po několik let zahraniční poezii, spolupracovala i s pražskou redakcí Rádia Svobodná Evropa. Podílela se na obnově činnosti Českého centra Mezinárodního PEN klubu, také se věnovala ekologickým aktivitám, zaměřeným na estetiku krajiny a ochranu zvířat.
První verše publikovala již za středoškolských studií. Napsala na dvě desítky básnických sbírek: Protěž (1958), Kdyby nebylo na sůl (1961), Hostinec u dvou srdcí(1966), Torza (1970), Úplněk (1980), Krajina na muří noze (1984), Čarodění (1989), Fatamorgány (1991), Světlohry (1996), Hlasy (1999), Skrze tmu něčí oko (2001), Třetí břeh (2006), Lament(2008), Úzkost na kost(2010), Rouhavé zpovědi (2012), Neviditelné obrazy (2015), Odstíny světla(2018), Do nikam(2019), Děravý testament(2020), Měsíc tak pošetile modrý (2021). Dále je autorkou výborů poezie: Hra na stvoření světa (1991), Šlágr o lásce (1992), Bylo nebylo – jsme nejsme (2006), Letokruhy (2022), její verše jsou také součástí zahraničních antologií. Některé její básně byly zhudebněny a staly se součástí repertoáru známých interpretů, např. Hany Hegerové. Publikovala několik próz: Nemalujte srdce na zeď(1966), Archa (1967), Hra na třetího (1978), Úžeh (1984), Zákaz vjezdu do ráje(1986), Obětní kámen(1987), Hra na sochy(2001), esejistický titul Až přistane poslední ostrov(2003) či vzpomínky Rok sem, rok tam (2018). Napsala řadu knížek pro děti a mládež.
Její obsáhlá překladatelská činnost se pojí především s výbory z díla ruské exilové básnířky Mariny Cvetajevové. Dále se věnovala překladům veršů Novelly Matvejevové nebo Jeleny Švarcové. Ve spolupráci s orientalistou Josefem Kolmašem přebásnila poezii staré Číny a Tibetu. Ze slovenštiny překládala Ľubomíra Feldeka, Milana Rufúse, Milana Richtera a další autory.
Obdržela několik cen a vyznamenání, např.: Cenu Pavla Országha Hviezdoslava (1996), Cenu Jána Smreka za celoživotní dílo (2011), Cenu PEN klubu – Vlastní cestou (2011), Cenu Františka Hrubína za sbírku Neviditelné obrazy (2016). Světovou akademií umění (World Academy of Arts and Culture) jí byl v roce 2000 udělen čestný doktorát (Litt.D.).
