Dnešní doba je padlá na hlavu, a hodně zvysoka.
Člověk by myslel, jak je rok 1989 (a hlavně to před ním) daleko. Zapomenuto, uklizeno. Dnešní školáci nemají ani tucha, o co šlo, proč se slaví 17. listopad, jak to tu do té doby vypadalo. A přesto minulost pořád někdo vytahuje – bohužel podle toho, jak se mu to zrovna hodí (a hlavně Cui bono). Tak já vám něco řeknu. Ať víte, jaký jsem odsouzení hodný hajzl.
Byl jsem „Jiskra jasná„, a představte si, že mě to bavilo. Tedy pravda, jen pokud mne soudružka vedoucí nenutila tančit lidové motivy na „Červený šátečku, kolem se toč“. Samozřejmě jsem následně přešel do Pionýrské organizace. A to tak úspěšně, že jsem reprezentoval na okresní konferenci v Thermalu, byl jsem vybrán na celostátní setkání v Nuzicích v jižních Čechách (a na vlastní oči viděl kosmonauta Remka, který dorazil „diskutovat“ s mládeží). Ba co víc, dokonce jsem jel na Praha patří pionýrům (kde jsem poprvé v životě slyšel varhany v bývalém mauzoleu Klementa Gottwalda). A jako vzorný pionýr se účastnil recitačních a vědomostních soutěží o našem druhu nejvěrnějším, Sovětském svazu. Pochopitelně, učil jsem se rusky (na všech stupních škol) a k tomu odebíral „doporučený“ tisk. Účastnil jsem se nejen subotniků – představte si, že jsem ještě zažil dobu, že když vyšel státní svátek na všední den, následovala tzv. pracovní sobota, kdy se šlo normálně do práce či do školy. Lampionové průvody na Velký říjen v listopadu, prvomájové průvody (i na vysoké – tam jsem na Letné na tribuně na vlastní oko viděl Gustáva).
S přibývajícími roky stal se ze mne svazák. Pak se ale má kariéra tak nějak zasekla. S ohledem na své relativní mládí jsem dostal „nabídku“ na vstup do strany od našeho kádrováka dva dny před výše zmíněným 17. listopadem. Takže místo nástupu na VÚML jsem doma na z práce vypůjčeném počítači PC-AT přepisoval a na jehličkové tiskárně množil havlovské letáky o pravdě a lásce, co jaksi dodnes pořád nezvítězila…
Jo, ale abych nepřeskakoval. Samozřejmě mám za sebou Dějiny mezinárodního dělnického hnutí a KSČ, Politickou ekonomii a Základy marx-leninské filosofie. Jo, jasně – taky jsme schvalovali invazi, protože jsme museli vytvořit referát z Poučení z krizového vývoje ve straně a společnosti po XIII. sjezdu KSČ (kdo si dnes dokáže představit, jaká neuvěřitelnost to byla, psát o hovořit o hovně plném frází a tvářit se nadšeně a chytře). Vše završeno státnicí z marx-leninismu. Taky jsem absolvoval přísahu, v níž jsem slíbil za vhodných okolností i padnout. Za režim a spřátelené země. A byl jsem také členem ROH (a vzorně platil příspěvky).
Pravda, naši mi trochu komplikovali život, protože nebyli čistě dělnického původu (máma prodavačka a táta směnový mistr elektro), ale vlastně vzorně pracovali a jako ostatní pomáhali tvořit nový světový řád. Táta sice vystoupil v roce 1971 ze strany, ale kupodivu nám to nikdo nikdy nedal viditelně sežrat. Asi proto, že se nechlubili, že v ložnici pod postelí schovávají Mladý svět a Mateřídoušku z období 1968-1969 (sakra, kdo ví, kde je jim dneska konec). A že mne pokaždé varují, ať si dávám pozor na zobák před pražským strejdou Ládou, co od něj během roku chodily pohlednice z výletů do Londýna, do Saint-Tropez, Monaka, Lido di Jesolo… On totiž pracoval v podniku zahraničního obchodu. A všichni tak nějak věděli, za jakých podmínek se v takovém podniku smí pracovat. Tchána pak zdeptal, když na naši svatbu dorazil žlutým Mercedesem 200 (ani nevím, kolik takových aut vlastně vystřídal), když se tchán chtěl předvést tím, že na OV pro nás sehnal Tatru 613…
Měl jsem po „revoluci“ takový podivný, nejasný pocit. Že snad naši byli trochu frustrovaní z toho, že ti „noví“ všechny staříky šmahem považují za nadšené příznivce a budovatele překonaného režimu, i když se z nich stali nejprve zarytí Havlovci a posléze Klausovci (a obojího pak litovali). Jen mi u toho teď naskakuje relativně nedávná bouře ve sklenici vody nad publikací z Plzeňska, která ukazovala, jak město normálně žilo v době protektorátu – zábavy, kino, láska. Což samozřejmě neznamená, že to byli fašisti, stejně jako to neznamená, že jsme všichni byli obdivovatelé socialismu a komunismu. Jen jsme chtěli žít. Všichni (teda skoro) jsme byli posraní až za ušima a drželi hubu a krok. Riskovat život a kariéru svou a všech v okolí – kdo si to troufl. Já nikoho takového neznal.
A vlastně – kde se měla následně vzít ta nová, lepší generace, co to měla všechno změnit a zachránit? Když jim byli a jsou vzorem jen ti, co jsou k dispozici…
Na každého se dá něco vytáhnout. Jde jen o to, jestli kandidujete na prezidenta, a za které uskupení…
