Ráno se probudím a první, čeho si všimnu, je sluneční paprsek, který tak hezky prosvítá skrz závěsy. Rozespale chňapu po mobilu a místo toho, abych vypnula budík, musím hned tu světelnou podívanou vyfotit. Co kdyby za vteřinu zmizela, že jo. Cestou do školy pak potkám nápis ,,pirotechnika“. No, to snad ne! Takže to si taky vyfotím. Ve škole mě žádné takové zpestření nečeká, ale přece neodejdu bez minimálně dvou fotek. Ideální je třeba fotka zdobeného stropu nebo vitrín v našem gymnáziu. K obědu máme zrovna písmenkovou polévku, chytnu se příležitosti a dobrých pět minut lovím písmena W, O a L. Písmeno W nemaj‘, tak obrátím M. A pak si to cvaknu. Až teď mohu začít jíst!Jeden den z každého týdnu během celého roku Už teď to zní možná zvláštně, nicméně do konce dne vyfotím ještě další čtyři fotky, abych jich měla devět. Všechny fotky potom stáhnu do PC, pečlivě roztřídím do složky a nahraju na web Week of Life. Podobný proces každodenního focení se zopakuje ještě šestkrát a týdenní koláž je na světě, můžu publikovat!
A pokud má člověk trochu trpělivosti a baví ho dokumentovat všední život, může se stát, že se rok s rokem sejde a nafotí dvaapadesát týdnů a dokončí tak Year of Life, jako se to nedávno stalo třeba i mně.
Říkáte si, kdo má na tohle nervy? Tento unikátní projekt založený českým fotografem Adolfem Zikou však oslovil tolik lidí, že už má zástupce z čtyřiceti osmi zemí světa a počet lidí, kteří zvládli fotit nepřetržitě rok, se blíží k čtyřicítce. V našem výběžku vím o sedmi lidech, kteří buď začali dříve než já nebo to je má rodina či kamarádi, které jsem tak trochu navnadila, anebo skoro donutila, aby fotili také.
Pokud nepočítám krizové dny nebo týdny, kdy se mi do focení nechce, nebo jsem nemocná a nejradši bych vyfotila devětkrát antibiotika, tento projekt je skvělou zábavou. Navíc mě naučil neustále se dívat kolem sebe, všímat si věcí, co jsem dříve neviděla. A také mohu říci bez nadsázky, že je tím nejlepším učitelem fotografování.
Jako bonus k tomu mám vzpomínky na různá období a kdykoliv chci, mohu se díky fotkám jakoby přenést v čase do daného dne. Ze začátku jsem válčila s tak velkým počtem fotek za den, ale brzy mi došlo, že to je přesně tolik, kolik potřebuji, abych vystihla celý den.
Jo, přiznávám, občas to hraničí s nějakou až úchylkou, třeba když se přistihnu, že se fotím na křesle u zubaře, ale co, nejsem v tom sama. Wolařům už to přijde normální, takže ani mě moc nepřekvapilo, když si kamarádka fotila přejetého ježka. I když jsem se setkala i s nepěknými názory na tohle ,,moje focení,“ většinou jsou kolem mě lidé, kteří mě znají a chápou, že fotografií žiju. Už se moc nediví, když si je uprostřed rozhovoru fotím, už chápou, že fotím všude. Naprosto všude.
Jaké to bylo u toho zubaře . . .
Sice se leckde ptám a zkoumám, zda se támhle nebo tohle může vůbec fotit, neustále listuji fotkami na kartě a počítám do devíti, prakticky nikde se mi nestane, že bych u sebe neměla něco, čím mohu fotit – nedej Bože, abych šla vynést koš bez foťáku, co když potkám něco zajímavého (lehce přeháním), výsledek stojí za to!
Zvláštním fenoménem, který se roznesl jako lavina, je vytváření loga WoL z čehokoliv, co máte při ruce. Fotoaparát mi dělá společnost i v kuchyni, skoro automaticky tedy vznikla tato fotografie.
Pečeme s WoL!
Při tvorbě jednogo loga byla přítomna i část naší redakce!
Week of Life fotí fotografové, ale také lidé s nejrůznějšími povoláními. Od začátku jsou pro mě vzorem týdny kuchařky Šárky Lisníkové, fotí i záchranář Jiří Šuran, ale také plno studentů, důchodců, učitelů… Nezáleží na tom, jak kvalitní foťák kdo vlastní nebo jaké má fotografické dovednosti, fotit WoL může kdokoliv. Každý, ale úplně každý život si přece zaslouží takovou dokumentaci.
Vybrala jsem pro vás pár fotografií z těch 9×365, které se buď objevily na webu WoL jako výběr redakce, foto dne, nebo jsem je prostě chtěla vybrat.
