Letošní letní seriálek o koních zakončíme v na křečanské farmě, kde se sice na koních můžete i svézt, není to ale primární účel. Spíš se zde můžete potěšit jejich společností, jsou to totiž koně vysloužilí a unavení, občas churaví, přesto však pořád krásní a živí.
Jako všude, kde jsme letos byli, narazíme i tady na ženu, která má všechno na svědomí, tentokrát na paní Homolovou.
Ke koním „čuchla“ v dětství na ranči v Království a vydrželo jí to do dospělého věku.
Na rozdíl od většiny ostatních chovatelů provozuje ale něco, o čem sama hovoří jako o „koňské eldéence“, tedy o léčebně dlouhodobě nemocných. O sanatoriu, kde tahle zvířata mohou důstojně prožít podzim svého života.
Momentálně jich je na pastvinách devět. Devět dědečků, které ostatní koňské útulky nezvládají, a kteří měli to štěstí, že našli cestu do Křečan.
Vyžaduje to zvláštní sílu a odhodlání starat se o zvířata, která už mají produktivní věk za sebou. Možná není tak těžké věnovat jim péči a lásku, přesto ale musí být tíživý pocit konečnosti, která je nevyhnutelná.
Když o tom mluvím, paní Homolová přikyvuje, když se ptám proč to dělá, krčí rameny, jako že to nejde jinak.
Nechci být sentimentální a nebudu, ale beru tuhle práci jako opravdu opravdové hrdinství, jako truc a vzdor proti normálnímu běhu života. I když vímě, že koně se také střílejí, tady mají ostrůvek, kde to neplatí.
Alespoň chvíli.
