weby pro nejsevernější čechy

Xindl X, rozhovor ze SORRY

Xindl X, vlastním ménem Ondřej Ládek (1979). Zpěvák, skladatel, textař, scénárista. Pseudonym si vypůjčil od jedné z postav filmů Woody Allena. Před třemi lety vydal první CD Návod ke čtení manuálu, v roce 2010 CD Praxe relativity, letos pak desku Zpívánky. Podílel se na prvních dílech seriálu Comeback a na scénáři filmu Restart. Momentálně připravuje filmový muzikál Raportér. Víš, jak vzniklo slovo xindl?
Myslím, že pochází z němčiny. Ale to je asi tak všechno.
Etymologický slovník říká, že německé Gesinde původně znamenalo „služebnictvo jako cestovní doprovod“. Jak jsi na tom s cestováním?
Podle toho, co myslíš cestováním. S kapelou hodně cestujeme po republice a z toho důvodu nestíhám cestovat mimo ni. I když cestování mám moc rád.
Cestování souvisí s létem, léto máme za sebou. A léto jsou pro muzikanta hudební festivaly. Pokud vím, tak nepiješ alkohol. Co vlastně děláš v backstagi mezi rockery, kteří nasávají jako o život?
Mám období, kdy striktně nepiju a mám období, kdy to tak úplně nedodržuju. Ale zjistil jsem, že i když nepiju, ostatní si toho vůbec nevšimnou, a někteří jsou dokonce přesvědčení, že jsem ožralejší, než oni.
Není to, že člověk brutálně nepaří, výhoda i kvůli bulváru? Ten si rád smlsne na ožralých známých tvářích.
Vezmi si to z druhé stránky. I negativní reklama je reklama. Takže sice to není nic příjjemnýho, když tě někde takhle nafotěj, ale někdy to může zvednout prodej desky. Já jsem se bulváru striktně a dlouho vyhýbal, ale tomu, že o tobě něco napíšou – třeba i nepravdu – se neubráníš.


Není to tak úplně dlouho, kdy se z neznámého Ondřeje Ládka stal známý Xindl X. A teď jsme zpátky u bulváru. Jak jsi nesl náraz popularity a s tím spojený zájem bulváru?
Nepříjemný je, že tvůj život rozebírají lidi, kteří tě vůbec neznají. A ty neznáš je. Nejhorší je, že když napíšou nějakou smyšlenku, známí hned volají a ptají se, jestli je to pravda. Prostě ti to může udělat paseku nejen v tom mediálním, ale i v reálným životě. Tyhle věci se nedotýkají jenom mě, ale hlavně lidí kolem mě. O mě klidně můžou napsat, že jsem kretén, mně to udělá reklamu. Když ale píšou i lidech z mýho okolí, to příjemný fakt není.
Zmínils reklamu. Z čeho vlastně dneska muzikanti žijí, když skoro všechno můžeš zadarmo stáhnout z internetu?
Ze vzduchu a z lásky…. Ale občas dostaneš nějaký peníze za písničky z Osy (Ochranný svaz autorský – pozn. redakce), něco je z koncertů. Co se týče desek, deska dělá reklamu na koncerty a aby bylo o čem psát. Prodejem se ti vrátí náklady na desku.
Myslíš, že fenomén stahování muziky z internetu si vydavatelský firmy způsobily vlastní nenažraností, když už nevěděly, kolik by si za cédéčko účtovaly?
Lidi by z internetu stahovali, i kdyby cédéčko stálo deset korun. Navíc když stahuješ, nemusíš se zvednout a jít někam desku koupit. Já například nestahuju, ale desky si kupuju. Protože jsem se doteď z internetu stahovat nenaučil. A kdybych něco stáhnul, okamžitě bych to ztratil. Takhle to ztratím až za měsíc.
Jakou muziku si kupuješ?
Hodně současnou českou. Tomáše Kluse a další písničkáře. Vypsanou fixu. Nebo mám oblíbence mezi kapelami, který jsem poslouchal už v šestnácti. Guns n Roses, Ozzyho, Sabbaty, Alice in Chains, Soundgarden…
Prý jsi v jinošství miloval Banjo Band Ivana Mládka…
Já ho mám rád do dneška. Zažral se mi pod kůži. V dětství jsem založil Peckoband Ondřeje Ládka. Napsal sem nějaký texty, písničky neměly pevnou melodii. Do kapely jsem lákal spolužáky, nikomu se ale do ní nechtělo. Takže jsem měl nakonec jednočlennou kapelu.
Před rokem a půl jsem tě viděl zpívat na akci Vyměňte politiky. Nemáš pocit, že i přes všechno, co se ve volbách stalo, si z nás politici dělají prdel?
Ten pocit mám. Nicméně si neříkám, že jsem byl blbej, když jsem do týhle akce šel. Aspoň zavál nějakej čerstvej vítr, ačkoliv výsledky nejsou úplně pozitivíni. Ale třeba se to dá časem aplikovat i na ty, co vyměnili ty předchozí. Ona demokracie, kterou u nás máme, taky není úplně ideální. Když si uvědomím, kolik je kolem blbců, kterým bys měl svěřit hlas… Pořád je co zlepšovat.
Říkáš, že z dnešního pohledu bylo v pořádku, že jsi hrál na akci Vyměňte politiky. Stalo se ti, že jsi někde hrál a hlavou ti běželo: Co já tady vlastně dělám, vždyť sem vůbec nepatřím?
Stalo. V některých televizních pořadech. Jednou jsem se nechal přesvědčit, abych zahrál společně s Arashem v Česko – Slovensko má talent na halfplayback. Od tý doby halfplayback nedělám. Asi nejhorší byla moje účast v pořadu Nikdo není dokonalý. Tam jsem si fakt říkal: „Ty vole, co tady dělám?“ Ten pán, co to uvádí, se mě na něco ptal a vůbec ho nezajímalo, co na to odpovídám, protože měl připravený svoje vtipy a jenom chtěl, abych mu na ně nahrával. A vůbec mu nevadilo, že mu odpovídám jinak, než po mě chtěl.
Je pravda, že tvoje písnička Anděl je o jednom známém nejmenovaném sbormistrovi?
Když jsem ji začal psát, byla o něm. Pak jsem vyškrtnul určitý pasáže a vznikla písnička obecně o mužích, kteří zneužívají svoje postavení. Písnička původě začínala veršem: Andělskej sbor, no – to je lepší než porno.
Spolupracuješ i s orchestrem zdravotně postižených The Tap Tap. Napsal jsi pro ně písničku ředitel autobusu. Jak ses k tomu dostal?
Na nějaký akci jsem se seznámil s kapelníkem The Tap Tap Šimonem Ornestem. Šimon přišel s nápadem, jestli bych nenapsal písničku poskládanou z kousků smluvních přepravních podmínek pražského dopravního podniku. Když mě zajímalo proč, vyprávěl mi příběh jejich bubeníka Marka Valenty, který – protože je zdravotně postižený a malého vzrůstu – má jako kompenzační pomůcku malé kolo. A řidiči ho s ním nechtějí pouštět do autobusu, i když v přepravních podmínkách je, že ho mít může. Stejně jako třeba vozík. A že by bylo dobré to těm zaměstnancům dopravního podniku vysvětlit trochu jinak. Mě se ale moc líbil ten příběh a udělali jsme z něj tříminutovej minimuzikál. Dialog mezi autobusákama a Markem.

Jsi vystudovaný dramaturg a scénárista. Podílel ses na scénáři klipu k Ředitel autobusu nebo sis tam jenom zahrál?
Napsal jsem muziku a text. A zahrál sem si autobusáka. Na scénáři klipu jsem se nepodílel, ale byl jsem příjemně překvapenej, jak vypadal výsledek.
Prý chystáš filmový muzikál?
Pracovně se to jmenuje Raportér. Je o klukovi Vaškovi, který přihlásí své děvče do soutěže Miss. Ona to vyhraje a udělá to, co dělaj všechny missky – najde si někoho, kdo jí může být prospěšný v branži, jeho odkopne a náš milý Vašek, aby ji získal zpátky, se rozhodne být strašně slavným a vyrazí do Prahy. Takže je to muzikál o Vaškově cestě za slávou a zase zpátky. A taky trochu o českým šoubyznysovým rybníčku.
A zase zpátky zní dost pesimisticky.
Já myslím, že to nemusí bejt smutný. Třeba to nebude zpátky. Uvidíme, jak se Vašek rozhodne.
Podílel ses na rozjezdu seriálu Comeback. Překvapilo tě, jak se stal úspěšným?
Věděl jsem, že to bude dobrý, ale že se to bude líbit až tak masově, jsem nepočítal. Na Comebacku je vidět, že i odlehčený věci se maj dělat poctivě a respektovat pravidla žánru. Ty si můžeš dovolit porušit, až když je dokonale znáš.
Přemýšlels někdy, že bys udělal „velkej biják“, Umění?
Jasně. Ale teď mě spíš baví filmy, který jsou na pomezí něčeho vážnýho a enterteimentu. Který sice maj nějaký poslání, ale nesnaží se ti ho natlačit za každou cenu. A mají nějaký humor a nadhled. A samozřejmě mě baví muzikál, kterej sem si už vyzkoušel v Divadle na Vinohradech. Napsal jsem muziku pro Cyrano, Cyrano, Cyrano podle hry Pavla Kohouta.
Jaký je Pavel Kohout?
Nejzásadnější setkání bylo na první čtený zkoušce. Režisér Vladimír Morávek Pavla Kohouta požádal, aby tu svoji hru přečetl a já sem si říkal: „A do prdele, teď se tady budu užírat nudou“. A dvaaosmdesátiletý Pavel Kohout to přečetl naprosto famózně. Vlastně v jeho podání to byla nejlepší verze tý hry.
Je ti dvaatřicet, chodí na tebe čtyřicátníci ale taky patnáctileté fanynky. Co takhle Lennonovo slavné heslo: Nevěřte nikomu, komu je přes třicet?
Já si taky moc nevěřim.
Karel Vrána

 

(psáno pro časopis sorry, který stále vychází a můžete si ho objednat tady)