Postavení novinářů i pohled na ně je v současné době jaksi schizofrenní. Pravdivé informace, nebo vysoká čtenost a mohutné prodeje? Hlídací psi demokracie, nebo lži, jako když tiskne? Na jedné straně se při nejrůznějších kauzách postižení brání výkřiky „já vás dám do novin / televize“, na druhé se člověku občas zvedá žaludek a točí hlava, když sleduje internetové diskuze pod články, co si „veřejnost“ o autorovi a jeho psaní myslí. Na jedné straně vytahování nejrůznějšího špinavého prádla a odhalování másla na hlavě, na druhé straně žaloby, pomluvy, nactiutrhání, vymyšlené zprávy. Na jedné straně šance se dozvědět o řadě věcí, na straně druhé úžas z popisu něčeho, kde jste osobně byli a máte pocit, že příslušná zpráva popisuje zcela jiné místo a století.
Je to už poměrně dlouho, kdy jedna čerstvá novinářka dorazila stvořit článek o vznikajícím mateřském centru. Tehdy to byla nová a vcelku neznámá věc, mocipáni ještě neplili na občanské spolky tolik jako dnes a peníze v dotačních programech se ještě nějaké našly. Jenže informace o tom, že jde o dobrovolnou aktivitu rodičů, kteří se scházejí, pomáhají si a vymýšlejí nejrůznější aktivity, se v článku smrskla do věty „Matky si to dělají samy“.
Od té doby veškeré zprávy u nás doma filtrujeme touhle okřídlenou frází. Zkuste to taky…
