V části městské části Dejvice (hlavní město Praha) došlo k maléru. Voda se nakazila a tím pádem i celé davy lidí. Taková jednoduchá rovnice jako E=mc2 potřebovala ke skutečné realizaci – a to si člověk ani není jistý, jestli té nejsprávnější – armádu vědců a techniků a dělníků a tak dále. V Praze stačilo pár breberek, pár kohoutků, armáda píčů vody a už to frčí!
V Dejvicích, jak na to správně upozornil (online) časopis Sorry, platí nyní drsná rovnice E=wc2, u některých případů možná i “na třetí”, to když to jde takříkajíc vrchem. Pár malinkatých bakterií, řeknete si, ale jaké úžasné výsledky!!! Máme v zasažené oblasti příbuzné, proto se staráme a zatím nám drží pohromadě. Zatím…
Co mi hlava nebere je toto: jak je možné, v 21. století, se všemi možnými zkušenostmi s teroristickými útoky, že taková monstr organizace jakou jsou PVK (nezaměňovat, prosím, s PBCH!), čili “Pražské vodárny a kanalizace”, nemá – teď pozor! – průběžnou kontrolu kvality vody? Jak je možné, že nejprve musí lidé pít po dobu několika hodin kontaminovanou vodu, musí na ně skočit potíže, pak je musí po desítkách navozit do nemocnic, pak se to rozšíří sociálními sítěmi a po mnoha hodinách nakonec dojde k oficiálnímu oznámení, že došlo k maléru. Moje invalidní macecha, která bez pomoci nevyjde z domu, na rádiu poslouchá stanici Vltavu a to jen koncerty, kouká se přes satelit na německou televizi (protože se čerstvě přestěhovala z Mnichova a má návyk), internet nesleduje, tak tahle starší dáma má prostě “smolíka”. O kontaminované vodě, kterou – jak se časem dozví – nesmí používat ani k ústní hygieně, se dozví, teprve až jí to zavoláme my, nebo jiní členové širší rodiny… A úřednící na televízi říkají, že oni jsou OK a “v ažůru”, páč vyvěsili dole na barácích plakáty o tom, že se voda nesmí pít. No, ano. Na těch dveřích do domu, ke kterým macecha nesleze. No, nic.
Opět se na tomto relativně malém a v podstatě nevinném případku ukazuje, že jako civilizace (pražská, dejvická, dál nevím, jak to funguje jinde…) jsme zranitelní asi jako nemluvně na zádíčkách… Prostě jsme hříčkou přírody, která na životě visí pomocí tenkých a snadno přetržitelných nitek, jakými jsou třeba voda nebo elektřina. Utni nám vodu a jsme přinejmenším rozhozeni. Utni nám elektřinu a jsme napůl mrtví, protože bez ní se nám v domácnosti skoro nic nehne. Nebo s tou vodou ještě…, co kdyby do ní nějaký padouch nakapal třeba LSD (už se ten nápad vyskytuje nějakých padesát let…) a než by si toho někde někdo všimnul, lidi by chodili světem plným růžových slonů, laskavých politiků a smějících se rododendronů… Už aby to bylo!
