Mám mít strach? To byla moje první otázka na pracovníky humanitární organizace, kteří mi do vlakového kupé v Praze posadili pět utečenců. Než jsme dojeli do Děčína, pochopil jsem, že oni mají strach. Vyděšení lidé prchající před válkou, kteří se kvůli dvouměsíčnímu pobytu v českém táboře stali paranoidní.
Při cestách z Prahy rád používám vlak, do kterého si pro jistotu kupuji místenku. Když jsem se minule pohodlně rozložil v sedačce, do mého kupé vstoupila rodina. Otec, matka a tři náctileté dcery. Po bližším dotazování dobrovolníků jsem pochopil situaci. Jsou z Afghánistánu, jsou „úplně v pohodě“ a mají jízdenku do Drážďan. Co s nimi bude tam, to už nikdo neví.
Když se vlak rozjíždí, zůstávám v kupé s rodinou sám. Anglicky se tedy ptám, kam mají namířeno. Germany, vyhrknou. Jiné anglické slovo neznají. Říkám si, že takhle se toho moc nedozvím, a tak se po chvilce nohama a rukama domluvíme, že mluví persky. Stáhnu si do tabletu anglicko-perský slovník a perskou klávesnici, teprve pak se krkolomně překládanými a hlavně co nejjednoduššími větami dovídám, jaký je jejich příběh.
Z Afghánistánu vyrazili před půl rokem, dokázali se dostat až do Česka. Tady, kousek před jejich vysněným „Germany“, je zastavila česká policie. Dva měsíce byli zavření v táboře. Na otázku, jaké to tam bylo, odpovídají jasně – very bad. Když je z tábora propustili, vzali si je do parády humanitární pracovníci. Koupili jim balenou vodu, sušenky a jízdenku do Drážďan.
Po chvíli oťukávání mě prosí o telefon. Volají příbuzným, kteří bydlí v Německu a čekají tam na ně. Pak se mě ptají, kdy už budou v Berlíně. Když jim odpovím, že jízdenku mají jen do Drážďan a odtamtud je to ještě pořádný kus cesty, jsou zaskočení. Mysleli si, že Germany je Berlín a o nějakých Drážďanech vůbec netuší, kde jsou. Peníze už všechny utratili a na další jízdenku nemají.
Celá konverzace probíhá jen s dcerami, dospělí se ke mně nemají. Otec celou cestu nervózně vykukuje z kupé a podezíravě si prohlíží každého, kdo jde okolo. Nejspíš čeká policii, která ho opět zastaví na jeho cestě za „German dream“. Matka v ruce svírá malou knížečku s modlitbami. Ty celou cestu přeříkává, z Prahy až do Děčína. Tam se musím s rodinou rozloučit.
Na cestu mi nabízí sušenku, kterou dostali v Praze. Tohle gesto mě odzbrojí, sami nemají ani korunu, ale nabídnou mi sušenky, které jsou přesně rozpočítány, aby s nimi vydrželi do Německa. S díky odmítám, dávám jim svou vodu a k tomu telefonní číslo. Prosím je, aby mi zavolali, abych věděl, jak dopadli. Slibují, že se ozvou, až si opatří mobil a simkartu.
Tohle byla moje první zkušenost s uprchlíky. Nehodnotím tuhle „krizi“. Neříkám, co je dobře a co ne. Nevím, kam se všichni vejdou. Jen předávám svojí osobní zkušenost. Dělám z čísel živé bytosti. Dokud si člověk čte noviny, může si udělat názor. Až se s nimi ale potká tváří v tvář, dostane všechno jiný rozměr. Probudí se lidskost.