Ve čtvrtek 14. dubna 2016 svolalo Občanské sdružení Červený kostel Varnsdorf do Městské knihovny zájemce na besedu o dalším využití této stavby.
Jsou záležitosti, kterým nerozumím. A pak jsou záležitosti, kterým nerozumím ještě víc. Pokud někdo svolá veřejnost, připadá mi zvláštní, že za svolavatele nepřijde ani ten nejvyšší, ani ta druhá nejvyšší, a akci za ně musí odmoderovat řadový člen. Ať už s jakýmikoli zkušenostmi, paradoxně navíc nevarnsdorfák. První, co oznámí, je skutečnost, že kostel sice převzalo město konečně do vlastnictví, ale nikdo ze Sdružení s nikým odpovědným z města nemluvil o tom, co bude teď. No, to se to pak diskutuje jedna báseň. Sice byli přítomni alespoň dva zastupitelé, jenže ti zjevně dorazili jako soukromé osoby, z vlastního zájmu. Oficiálně za město nedorazil nikdo (pokud o akci tedy vůbec někdo ze zodpovědných „věděl“).
No, nakonec člověk zjistil, že se od minule nezmněnilo vůbec, ale vůbec nic. Stále jen jakási multižánrová, ničím nepodložená architektonická vize. Žádný známý zdroj financování čehokoli (dotace jsou zlo a hrob, ale bez dotací to nepůjde). Všichni by rádi kostel viděli opravený a fungující, ale nikdo neví, co s ním, a hlavně co s ním město. Je krásné básnit o galerii, koncertním prostoru, netradičním muzeu, kempu, nocležně, varhanní škole. Ale i po těch letech nikdo neřeší, že je to státem uznaná památka. Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. Už to vidím, jak město radostně pronajme kostel sdružení za korunu ročně, aby ono mohlo psát projekty na dotace, za které se město zaručí a složí do nich procentní podíl.
Málo pravd zaznělo během té cca hodiny, a jedna z nich byla ta, že leckterá města mají úmysl a prostředky, leč chybí jim prostory. Kdežto u nás je nejrůznějších prostor habakuk, v šíleném stavu, protože úmysl není žádný a korunky také ne. A ohánět se úspěšným modelem nadace Hrádek-Burgsberg není zrovna šikovné – jako kdybychom nevěděli, že se všechno zaseklo u věže a přilehlých výstavních prostor a se zbytkem si už roky nikdo neví rady.
Přál bych kostelu jen to nejlepší, ale nevidím to růžově, spíš červeně až rudě.
