Na první věci se asi vážně nezapomíná. A proto je pro mne jednoduché vzpomenout si na můj první rockový koncert. Začínala ta podivná osmdesátá léta minulého století a já v letech jinošských jsem se vymknul maloměstské kontrole a vstoupil do nové fáze.
Pravda, nebylo to zase tak složité, protože koncert se konal v místním kině a do kterého to mám pěšky bratru asi třicet metrů. V tehdy fungujícím kulturním zařízení se měla stát – v České Kamenici věc nebývalá – rockový koncert. Vůbec vlastně nevím, proč jsem tam šel, snad to byl hec od kámošů, snad čirá zvědavost. Nepřijeli totiž žádní umělci z televize, ale jakási brněnská parta s kosmickým názvem Progres 2. Nikdy jsem o nich neslyšel.
Co si pamatuji ale docela přesně je, že jsem byl uchvácen. Muzikou, světly, energií, lidmi… vším. Skákali jsme v uličce kinohlediště jak američani v padesátých letech a hulákali spolu s těmi Brňáky, že „tvář má podobnou odvrácené straně, straně měsíce“ Gottové a Zagorky ten večer ve mně zemřeli.
Ale proč se k tomu všemu vracím. No proto, že tam na jevišti stál za klávesami takový vytáhlý kluk, vlasatec, jehož jméno znělo Roman Dragoun. A teď jsem náhodou došel k informaci, že tento Roman Dragoun v uplynulém měsíci oslavil ŠEDESÁTKU! To je peklo jak to letí. Tak díky za všechno Romane, tys to u mě odstartoval.
