weby pro nejsevernější čechy

Jak jsem jel na Kalný voko

Shodou různých nehod, přišli jsme za týden o všechny rodinné automobily a přesto, že náš laskavý automechanik pan Skukálek (to není reklama, to je  jenom doporučení; Milane díky!) nabídl mi náhradní vozidlo, zdvořile jsem odmítl. Jednak sedím v autě skoro furt a taky jsem si chtěl vyzkoušet jaké je to cestovat hromadnou dopravou.Ano, nevěděl jsem ještě, že na takové dobrodružství nejsem dobře připravený. Zprvu se ale zdálo, že mi hraje všechno do karet. Koncert skupiny Kalný voko měl se konat na rumburském nádraží, tam bych dojet mohl bez potíží i bez potřebné praxe.
Cestou na šenovské nádraží jsem si vyfotografoval romanticky zasněženou a nasvícenou cestu, zastavil jsem se na dvě krásná piva v místním hostinci; radost která je šoférům běžně odepřena.

cestou
Podle idosu měl jet vlak ve tři čtvrti na sedm, to stíhám v pohodě.
Cestou ještě a ještě fotky té krásné zimy.

nadrazi
Počasí naznačovalo, že vlaky nemusí jezdit úplně na čas, ale byl jsem klidný i na liduprostém nádraží.
Začaly mě ovšem zábst nohy, na druhou stranu hřálo mě pomyšlení, že u fotografií z téhle cesty přibývají lajky. Divná, postmoderní, úchylka; a taky hrozba vybité baterie v telefonu.
Po dvaceti minutách jsem znejistěl, zkontroloval jízdní řád v okně a idos v telefonu a přišel na to, že jsem pako.
Vlak, na který jsem šel, byl autobus. Vlak jede až za hodinu, a přes to nejede vlak.
Vrátil jsem se tedy do hostince, přidal na otevřený účet pivo a pivo a šanci, že když nestihnu koncert Kalného voka, zkalím si alespoň to své.
Přesto jsem se ale disciplinovaně vrátil na nádraží, vyfotografoval novou výraznou sochu, která tu mezitím vznikla a přemýšlel, jestli by její autoři zvládli vytvořit celou sněhovou kámasutru.

snehulak
A to už začal za kopcem houkat vláček.
Na koncert nás necestovalo mnoho.

sam
Navíc: soupravu možná unesl strojvůdce německým drahám, protože v ní nebyl jediný český nápis. Průvodčí ale mluvila naší mateřštinou plynně.
Do cílové stanice jsme dorazili s minimálním zpožděním, kapela čekala se začátkem na příjezd našeho vlaku. Ten jí přivezl z našeho směru jediného a navíc neplatícího diváka.
V sálku restaurace „klubu osamělých srdcí“ sice nebylo narváno, ale padesát/šedesát fanoušků vstupné zaplatilo, další desítka nejlepších kámošů co můžou taky „zadara“ a fotografovat nemusejí, si koncert užívalo. Připomínka starých, undergrundových časů, zvuk industriální, neboť akustika místnosti jiný zvuk není schopná nabídnout. Opravdu luxusní záležitost.

vokocb

Možná by se hodilo, kdyby mě cestou zpatky přepadl medvěd, nebo vlk (prý se to tu jimi poslední dobou jenom hemží), ale nic. A díky za to. Byl jsem vymrzlý a unavený. Neměl jsem sice tolik naváto jako bylo venku, ale tak akorát na to vlézt do peří.
A to se povedlo.
Jestli však budou koncerty na nádraží pokračovat, jedu zas. To je jasný. Kapitolu „orientace v jízdním řádu“ jsem snad zvládl.