weby pro nejsevernější čechy

Robert Hilburn: Johnny Cash – život (Johnny nebyl žádný ohníčkář)

Johnnyho Cashe známe z filmu Walk the Line a také z písní, které do českého prostředí přivedl Jan Vyčítal, zpívaly se a také vyřvávaly u ohňů a v hospodách celá desetiletí a vytvářely dojem romantického kovboje a desperáta, kterým asi byl. A hlavně, kterým nebyl.
Chlapec, který vyrostl na bavlníkových plantážích Arkansasu a který přišel tragicky o bratra, byl J. R. Spirituálně založený, urputný a muzikální. Tíhnul ke gospelům, k víře a toužil po vykoupení.
Stal se ovšem také (u nás těžko představitelnou) megahvězdou country, ale také americké pop scény – Johnnym, který napsal, hlavně na začátku kariéry, hity, které vyšly na desítkách desek a jsou notoricky známé.
Jeho život se potom odehrával na cestách, sypal do sebe tuny prášků, ničil hotelové pokoje (když se probral z rauše, dokázal velmi odborně odhadnout ceny všeho zničeného zařízení a poměrně přesně určit cenu škod, které napáchal!), několikrát byl – na pár hodin, ale přece – zadržen policií a vězněn a mimo jiné proto se stal důvěryhodným autorem a interpretem třeba pro vězeňské publikum. Byl nekompromisní a opravdový.
Muselo to strašně bolet.
Robert Hilburn, který je autorem jeho životopisu, ve své knize Johnny Cash – život postupuje pomaličku a soustředěně a pečlivě mapuje jeho vítězství, jeho prohry i jeho tápání. Nezabývá se vyprávěním ve stylu: jedna paní povídala, ale spíš počítá: umístění v žebříčcích, počet dní trávených ve studiu, vydělané a prodělané dolary.
(Pravda je, že existují historky, které i Cash vyprávěl několikrát a pokaždé jinak; třeba tu, jak měl vidění a skoncoval s prášky. Brát je však nepřestal do konce života.)
Pro většinu tuzemských čtenářů a diváků, kteří si o Johnnově životě udělali obrázek, právě a hlavně podle již zmíněného filmu Walk the Line (po přečtení knihy jsem si ho pustil znovu), bude překvapením, jaké zákruty v něm ještě následovaly.
To, jak film končí: smíření a naplněná láska s June Carterovou opravdu přišlo, ale o několik desetiletí později, na konci Johnnova i Juniina života.
Muž v černém, který na jeviště vstupoval sebejistě a suverénně měl, pravda, své jisté odpracováno a mohl žít ze své práce a hitů do konce života. Měl ale také velké umělecké ambice, které se mu nedařilo tak docela naplňovat, třeba díky vydavatelské politice gramofirem, možná díky vazbám na muzikanty, se kterými začínal. Dlouho nedokázal opustit původní sound, třeba tak, jak to dělal (jeho přítel) Bob Dylan.
Vlastně až na sklonku života ho oslovil původně rapový a heavymetalový (!) producent Rick Rubin, který s ním natočil velmi ceněná alba American Recordings a American IV: The Man Comes Around; tady našel Cash odvahu vystoupit ze své jisté hvězdné pozice a stát se J. R. (em) a jít svou vlastní cestou.
Své pocity shrnul v souvislosti se smrtí jiného (nekompromisního) muzikanta a umělce Curta Cobeina:
Měl úspěch, protože mluvil opravdu upřímně od srdce. Všichni jsme si však dělali starosti, jestli si tu pozornost vůbec zasloužíme. V prvních letech jsem se kvůli tomu cítil provinile. […] Pořád jsem si říkal: Nejsem tím, za koho mě považují. Nemám odpověď na všechny otázky. Nejsem kouzelník. Ale potom vás to přejde a zjistíte, že vlastně vůbec nezáleží na tom, co si o vás jiní lidé myslí. Jste lidská bytost a děláte prostě všechno, co můžete. A není to jednoduché. Taky mě to málem zničilo.

Robert Hilburn, Johny Cash Život, Volvox Globator 2016, překlad Lucie Šmejkalová

(psáno pro reflex.cz)

Tagy