weby pro nejsevernější čechy

Libor Nováček, z Londýna do Varnsdorfu

V neděli (9/12/12) vystoupil v sále varnsdorfské Základní umělecké školy klavírista Libor Nováček a ačkoli (možná) jeho jméno není laikovi úplně známé, je to jen otázka času. Wikipedie má jasno už teď:  Libor Nováček (* 1979) je český klavírní virtuóz. Žije a působí v Londýně… Prvních úspěchů dosáhl již v raném věku a do svých 15 let již vystoupil na koncertech v místech, jako např. Musikhalle Hamburg, Teatro Colón, Kennedy Centre, Rudolfinum….atakdále. A jeho koncert byl opravdu jízda.

Na začátku to byl mladý usměvavý člověk. Vyšel na pódium, představil své skladby a ,,miniturné“, usedl ke klavíru a začal hrát. Uběhlo pár minut a stal se z něho mladý usměvavý génius. Zdálo se, jako by při hraní propadl do jiné galaxie, kde existují jen tóny a pomlky. Nevnímá diváky, noty mu taky nejsou zapotřebí, jen hraje. Půl hodiny bez přestávky hladí klávesy klavíru, a publikum se mu za ten výlet „jinam“ odvděčí nadšeným přijetím.

Takhle nějak bych vypodobnil Libora Nováčka pro toho, kdo o něm ještě nikdy neslyšel. A teď ještě několik důležitých podrobností. Recitál začínal o půl páté a k poslechu byla připravena tři hudební díla. První od Ludwiga Van Beethovena, prostřední z dílny Johannese Brahmse a poslední složil Modest Petrovič Musorgskij. Za zážitek se platilo 80,- Kč a tyto peníze obětovalo kolem čtyřiceti lidí.

Průběh večera jsem nastínil v předchozích odstavcích, a jako reportér a recenzent mohu připojit pouze ,,Já jen zírám.“

Foto a ještě pár poznámek: Ivo Šafus

Na Varnsdorfské poměry a čas koncertu dorazilo překvapivě hodně posluchačů. Velmi netradiční byl interpretův doprovodný komentář k vybraným ukázkám – posluchače totiž poměrně obšírně seznámil s okolnostmi jejich vzniku, ba skoro by se chtělo napsat „historickým pozadím“. No a kdybych byl hudební kritik, snad bych se rozepsal o nevšedním, až fyzickém uchopení skladeb – rozmáchlá gesta, grimasy, vzdechy, skoro až herecký projev pomlk a přechodů temp. Ale kritik nejsem, takže mohu maximálně po Ondrovi opakovat: „Já jen zírám.“ Při závěrečných Obrázcích z výstavy jsem měl skutečně neodbytný pocit, že z nástroje na pódiu nutně musí zbýt jen třísky, že tolik energie prostě vydržet nemůže…