Jakub Kohák, profesionální sportovec, režisér, herec, Zadar Volanič a budoucí prezident.
Do hospody Na Staré Kovárně, kde jsme měli sraz, dorazil o berlích a okamžitě si dal nohu na stůl. Prý musí být nahoře, protože si ji před časem zlomil, má tam nějaké dráty a doktoři mu nakázali, že jinak sedět nemůže. V tu chvíli jsem zmačkal a zahodil předem připravené otázky, protože mi došlo, že i kdyby byl zcela fit, stejně by byly k ničemu. A tak vznikl tento rozhovor, který se při jeho přepisování pro mě stal noční můrou. A to proto, že jedinou starostí Jakuba Koháka bylo to, aby tam nebyly hrubky…
Co se ti vlastně stalo?
„Hrál jsem fotbal a šlápl si na míč. Nechci, aby to vypadalo, že jsem nějaký nešika, naopak, já jsem vynikající fotbalista. Dělal jsem svoji pověstnou kličku na ztracenou formu, jenže moje nohy byly rychlejší než míč a už to bylo. Zlomil jsem si metatarzu, fotbalisti to budou znát, a mám tam dokonce i nějaký dráty. Tak proto musím mít tu nohu, pokud možno, pořád nahoře. Mimochodem Rooney to měl prej zlomený taky, takže je vidět, že to je zranění opravdu špičkových hráčů.“
Ty se považuješ za opravdu špičkového hráče?
„Jistě. Sám sebe bych charakterizoval jako něco mezi Thierym Henrym a Zlatanem Ibrahimovičem, jen s tím rozdílem, že já na rozdíl od Zlatana jsem hodnej a milej kluk. Milej kluk s fotbalovými instinkty zabijáka.“
Tak proč ti v seriálu Okresní přebor dali roli brankáře, proč tě neposlali do pole?
„Pochop, ten seriál měl být z prostředí výkonnostního fotbalu, a kdyby mě dali do útoku, tak bych tam strašně moc vyčníval. I divák laik by poznal, že jsem fotbalové někde jinde než ostatní. To je jako kdybys pustil vlka do výběhu se slepičkama, taky by to byl masakr. Tak mě uklidili do brány, abych jako nebyl na první pohled tak moc dobrej…“
Tenhle rozhovor se zatím točí výhradně kolem sportu, i když původně jsem měl úplně jinou představu, takže…
„Ale to je v pořádku, že se točí kolem sportu. Já se ze všeho nejvíc na světě považuji za profesionálního sportovce. Nakonec kromě fotbalu hraju ještě basket, florbal, takže sportovní tématika je v pořádku.“
A co skoky na lyžích?
„To je sezónní záležitost…“
Takže kdyby ti někdo řekl: „Na mamuta…“ tak bys šel a skočil?
„To je těžko říct. Ty samozřejmě narážíš na tu moji roli Zadara Volaniče, kterej se tváří jako velká skokanská legenda, jenže já to jen hraju, víš… Já jsem si na ten můstek vylez, a když jsem se podíval dolu, tak mě to trochu zaskočilo. To se nedá dělat bez tréninku, to musíš začít na nějaký muldě, skočit nejdřív dva, tři, čtyři metry a postupně si přidávat. To je program tak na půl roku, tolik času nemám. I když na druhou stranu, kdyby mi někdo nabídl opravdu velký prachy, tak bych o tom možná uvažoval. Třeba za takový dva tisíce bych asi skočil. Možná i za patnáct set…“
Mně to stejně nedá a pokusím se tak trochu utéct od tématiky sportu. Ty jsi znám především jako reklamní režisér. Jak se vůbec z člověka stane reklamní režisér?
„A víš, že ani nevím…“
Takže jinak, ty jsi vystudoval FAMU, to vím, takže jsi pravděpodobně studoval obor režie…
„Ale kdepak. Já mám za sebou obor produkce. Ta totiž byla ze všeho nejlehčí a nebyly tam zapotřebí žádný talentový zkoušky, což byla v mém případě naprosto stěžejní věc. Dvakrát mě sice nevzali, čemuž do dneška nerozumím, ale napotřetí to vyšlo. No a tak se ze mě stal produkční. Vlastně asistent produkce.“
A produkce tě nebavila?
„Víš, já neznám nikoho, koho by opravdu bavilo objednávat na natáčení pojízdné záchodky a starat se o to aby na place bylo domluvených padesát housek pro komparz. To mě nějak nebralo, spíš jsem chtěl sám tvořit…“
Takže si přišel a řekl jsi, já jsem Jakub Kohák, už mě nebaví objednávat hajzlíky a teď chci být režisér…
„To by bylo fajn, kdyby to takhle šlo, ale ve skutečnosti to bylo tak, že jsem dělal na nějakém filmu režiséra Václava Vorlíčka. No a pořád jsem kolem sebe trousil nějaké ty své vtipné hlášky, až si toho pan režisér všiml a povídá: „To je ale vtipný chlapec, ten by měl sedět tady u mě…“ No a bylo to. Zbytek natáčení jsem proseděl vedle pana Vorlíčka, vyprávěl svoje historky a tak se ze mě vlastně stal asistent režie. No a to byl ten první krok.“
Tvoje reklamy jsou poměrně úspěšné a mnohdy vtipné. Kdybych ti, dejme tomu, tady a teď zadal reklamu třeba na vložky proti samovolnému uvolňování moči pro starší ženy, věděl bys hned jak na to?
„Muselo by to mít vtip. Teď z první vody na čisto si třeba představuju scénu z divadla, kde sedí nějaké starší dámy a najednou někdo potřebuje nutně tekutiny. No a ona sáhne mezi nohy, vyndá vložku, vyždímá ji a je to. Tak asi nějak tak…“
A čím jsi vlastně chtěl být, když jsi byl malý? Myslím tím, nějaké to vysněné povolání…
„Když o tom přemýšlím, tak nejvíc jsem asi chtěl být indiánem a potom profesionálním basketbalistou. Ani jedno z toho nevyšlo, i když nikdy neříkej nikdy.“
Česká republika momentálně žije přímými prezidentskými volbami. Tebe ani na chvilku nenapadlo, že bys podal kandidaturu. Jako Zadar Volanič jsi momentálně jedním z nejpopulárnějších Čechů, třeba by to vyšlo…
„Takhle jsem o tom nikdy neuvažoval, ale na druhou stranu, když může v Americe kandidovat Obama, tak proč bych to tady u nás nemohl zkusit já. Teď už to asi nestihnu, ale pro příští volby nemůžu vůbec nic vyloučit.“
A nevadilo by ti, že by se tvůj soukromý život okamžitě dostal pod drobnohled médií?
„Jako jestli by na mě někdo nemohl vytáhnout nějakou špínu? Tak asi by se něco našlo, ale to jsou takové jemnější špíny, jako třeba příživnictví, buřičství a teď si vzpomínám, že jednou, kdysi dávno, jsem se na jednom mejdanu opil, svlékl se do naha a na přirození si navlékl ponožku. Po mně to pak převzali Red Hot Chilli Peppers a udělali s tím díru do světa. No a víc průšvihů už na mě vytáhnout nemůžou.“
Dobře, tak co kdybys teď zkusil cvičně zformulovat krátký prezidentský novoroční projev?
„Vážení spoluobčané, milí hoši, milé dívky, národe!
Moc bych si přál, aby se dobrým lidem dařilo dobře. Zkuste proto všichni udělat maximum pro to, abyste byli dobří. A já Vás v tom, jako Váš prezident všemožně podpořím. A co bude problém, to voláte mene a já Vám pomoži…“
Na závěr rozhovoru cítím potřebu se vrátit opět k tématice sportu. V případě, že bys byl někdy v budoucnu zvolen prezidentem, znamenalo by to například to, že přestaneš hrát Hanspaulskou ligu?
„Proč proboha? Já si dokonce naopak myslím, že prezident má povinnost hrát Hanspaulku, a jak o tom tak mluvíme, tak mám pocit, že to by mohl být jeden ze stěžejních pilířů mé budoucí kandidatury.“
A nevadilo by ti, že by s tebou po hřišti běhala i ochranka. Hanspaulka se hraje 5+1, tak aby se dostali na hřišti ještě nějací tví spoluhráči…
„Dobrý prezident ochranku nepotřebuje. Ochranka bude stát za lajnou, já budu na hřišti rozdávat fotbalovou radost a oni budou fandit. To není špatná představa, viď…“
