weby pro nejsevernější čechy

Jéje, jéje. A taky Dědeček…

Páteční večer 8. února 2013 hostilo Městské divadlo Varnsdorf dvě navazující , ba přímo prolínající se akce – nejprve od 18:00 vernisáž „Jéje, jéje, co se děje“ Bohdany Pěvy Šolcové a od 19:00 koncert Jiřího Dědečka. Je to můj názor, přítomní to možná nejspíš viděli zcela jinak, nicméně tento způsob kombinování zdá se mi poněkud nešťastným. Po minulých zkušenostech z podobně koncipovaných večerů jsem se trochu bál už dopředu – na vernisáž totiž vždy dorazí známí a příbuzní, umělec vidí početný dav, vernisáž skončí, přítomní se vytratí jak pára nad hrncem a na vystoupení zůstane jen pár vytrvalců.

Teď to bylo jiné. Z mého pohledu ovšem snad i horší. Obě akce samostatně by šlo bez uzardění označit za úspěšné. Tolik lidí jsem v divadle na vernisáži ještě nikdy neviděl. A na koncert se sešlo také nečekaně hodně posluchačů. Ale jemně ironický pohled na svět Jiřího Dědečka a vyprávění o činnosti PEN klubu tak nějak nepasovalo dohromady s hulákáním na chodbách, bůčkem a pobryndanými kalhotami.

Ale zpět k časové posloupnosti – nejprve jsme postávali venku před vchodem na mrazu, protože ještě probíhalo dověšování děl na chodbách a zvuková zkouška. Poté se malý sálek začal přeplňovat příchozími, které úvodním slovem přivítal ředitel divadla. Jiří Dědeček zazpíval dvě ze svých písniček, o autorce výstavy neuvěřitelným způsobem povyprávěl Jan Němec a k nástrojům nastoupila reunionovaná skupina TVK. Po krátkém setu hrr k vystaveným dílům a občerstvení. Bohatému občerstvení. Kocour a hruškovice tekly proudem, takže nalákat někoho na následný koncert na jeviště nebylo zrovna jednoduché.

Jiří Dědeček ale trpělivě vyčkal, až zaujmeme za oponou svá místa a poté vyprávěl, zpíval a předčítal ze svých knih. A tvářil se, že rachot z předsálí neslyší a občas se dostavivší kymácející se postavy nevidí. Snad jsme mu alespoň trochu radosti udělali tím, že z vystavených desek a knížek mu po koncertě moc nezbylo…

Mejdan zatím na chodbách pokračoval vesele dál, sud byl zřejmě nekonečný. U nástrojů jamovala parta za partou a to leckdy v neuvěřitelném složení. Protože mě tak nějak chybí jako náplavě to místní zázemí a neváže mě nostalgie, na konec jsem nečekal.