weby pro nejsevernější čechy

Vítězný únor?

Dnes to bude „na vážno“ : Bylo by pěkné, kdyby se našinci pod souslovím „vítězný únor“ (kdysi se psávalo „Únor“ s velkým), vybavilo automaticky a pouze slavné vítězství hokejistů na olympijském turnaji v Naganu. Jenže, ono to tak není. Pravda, turnaj v hokeji, který dal před patnácti lety Čechům pocit, že jsou nejlepší na světě prakticky ve všem, se hojně připomíná. Ovšem to, že před pětašedesáti lety došlo ke komunistickému převratu, který tehdejší Československo definitivně a na dlouhých 40 let odepsal z civilizovaného světa, se připomíná ztěžka a bolestně. V krátké poznámce je svízelné výstižně popsat události, které kulminovaly 25. února 1948. Snad nejvýstižnější popis je (podle mého) sdělení, že tehdy nevyhráli „komunisté“, ale naopak rozhádané, naivní a politicky, jakož i osobnostně líné tzv. „demokratické“ strany si to tehdy v soupeření s komunisty “samy prohrály“. Tahle charakteristika je o to smutnější a svým způsobem i varující, neboť po třiadvaceti letech jakéhosi „demokratického“ pinožení to moderní domácí „demokratické“ partaje dorvaly až k tomu, že na vládě v deseti ze čtrnácti našich krajů se opět podílejí komunisté. Navíc, ukázalo se, že současným komunistům, kteří jsou v médiích hlavního proudu ochotni vysvětlovat, jak se „jejich“ moderní komunistická víra odlišuje od té z roku 1948, v praxi na to zvysoka kašlou. Mám na mysli to, že do rozhodujících funkcí v různých krajských radách celkem v klidu nominovali tu estébáka, tu politruka – tedy osoby, reprezentující tu nejhorší totalitní praxi, totiž stíhání odpůrců někdejšího režimu, potažmo školení lidí k bezmyšlenkovité podpoře té zmiňované totality. Uf! Je mi jasné, že pro někoho, kdo se nechce zajímat o naší minulost a všelijaké souvislosti poválečného vývoje jsou jednoduchá hesla produkované komunisty po celou dobu jejich existence vlastně přitažlivá. Když si člověk dá tu práci a přečte si nějaký ten „Komunistický manifest“, popřípadě nějaké propagandistické výtažky z něj, může (při dostatečném ne-vzdělání) nabýt dojmu, že komunismus je spravedlivý systém. Je těžké to vyvracet s tím, že funguje jen na papíře a připomínat, jakou zkušenost s ním tenhle národ má. Protože, na druhé straně, pořád je dost spoluobčanů, kteří realitu života před listopadem 1989 vnímají jako „lepší“, než je současné svízelné hledání cesty postkomunistickým světem. Naštěstí tu ale ještě pořád máme přemýšlivé lidi (a hurá, i mladé lidi!), kteří se, ať už je to na jižní Moravě, v jižních Čechách či na Karlovarsku, bouří proti tomu, aby na jejich životy měli bezprostřední rozhodující vliv právě reprezentanti toho „vítězného Února“. No nic, už toho nechám. Věnujte ale, prosím, alespoň krátkou vzpomínku těm stovkám, tisícům, desetitisícům, statisícům či miliónům obětí totalitního komunistického režimu. Ty počty vypisuji takto rozvlekle, neboť odkazují na popravené, vězněné, pronásledované a ze země vyhnané, jakož i na ty, kteří byli „pouze“ rukojmími někdejšího režimu…