Jeden čas to bylo hodně populární téma. Předci, naše rodinná minulost. Takové to „Odkud přicházíme. Kdo jsme. Kam jdeme.“
Genealogie. Vytváření rodokmenů. Vlastní kořeny. Hledání v matrikách. Vztah k rodné hroudě. Hrdost. Vlastenectví… No, hovno. Já vím, že říct něco takového, natož na úvod, je hloupé, drzé, provokativní. Jenže jenže. Co mě k takovému zdánlivému nesmyslnému soudu vede? Těch důvodů je několik.
Vztah k místu… Jo, bývalo to tak, že generace žily věky na stále stejném fleku. První tři roky života Chomutov. Následně 20 let Nejdek u Karlových Varů, z toho 4 roky dojíždění do KV a poslední 4 roky v Praze. 12 let ve Stříbře. A už 22 let náplava tady. Jak mám mít k něčemu vztah? K čemu? Ke komu? Kde být ukotvený? Většinou v paneláku (tam je k hroudě fakt daleko). Jeden soused člen Lidových milicí (kdo netuší, strejda Google poradí). Spolužákův otec evidován pro spolupráci s STB (s tím se potýkáme dodnes na nejvyšších místech). O patro níž rodina, v níž dvě třetiny synů po absolvování tehdy ještě Zvláštní školy zanedlouho seděly úplně někde jinde, na pár let. V přízemí paní, jejíž syn se oběsil. A takových paneláků na sídlišti 10. Na co z toho mám být hrdý, k čemu, komu mám mít vtah? Další panelák byl jen místem k přespání mezi chozením do práce. Ano, tady v náhorním karabachu jsem už nejdéle, mám tu dost nachozeno, ale chybí mi základ, souvztažnost, kotva. Krušné Hory jsou prostě Krušné Hory. První. Jsou ve mně zadřené. I když pochybuji, že se tam ještě někdy dostanu. Nebýt aktuální koule na noze v podobě baráku, asi bych už prudil někde jinde. Ono je totiž úplně jedno, kde člověk znamená NIC a k čemu nemá vztah.
Druhý důvod je soucítění s předky. Jo, Dušičky. Pohřebiště, kde končily celé generace, tam se jim dala vzdávat úcta. Dnes najdete na obřích náhrobcích, určených celým klanům, třeba taky jen jedno jméno. Z tátovo strany Podřipsko. Dědova pohřbu jsem se účastnil. Kostel, pochod za ves, rodinná hrobka. A to bylo naposledy, kdy jsem na tom hřbitově byl. Na babiččin pohřeb už jsem se nedostal. Strýc měl obřad v Roudnici, poté krematorium. Hřbitovu jsme se vyhnuli obloukem. Z máminy strany jsem se až po letech dozvěděl, že si děda s babi přáli rozptyl, takže hrob nenajdu. Zkusil jsem se v Chomutově stavit, jenže těch louček je tam několik. A než jsem se stačil optat, nebylo koho… Urny z manželčiny strany jsou v Tachově. Přes 250 km daleko. Naposledy asi před 5 lety. A rodiče? Ty má nejspíš brácha ještě pořád v kuchyni pod stolem, protože od kremace slibuje, že zařídí místa v KV. Vzpomínat jde, ale to je asi tak všechno.
A lidi. Předem se omlouvám všem, kteří snad utrpěli pocit, že něco… Já prostě lidi nemusím. Je mi nejlíp bez kohokoli. Se spolužáky ze základky jsem se už nikdy neviděl. Srazy gymplu jednou za pět let, na ně jezdím (spíš jezdil jsem) kvůli dvěma spolužákům, se kterými se vzájemně ustojíme. Po vysoké jeden sraz a stačilo to navždy. Jestli se potkávají kolegové z mých bývalých zaměstnání, nemám (a nechci mít) tušení. Jsem štír. Nádoba jedu. Jediné city, které poslední dobou vnímám a prožívám, jsou vztek a nenávist, s těmi se mezi lidmi moc uplatnit nejde, a ani o to nestojím.
Jediné, co zvládám a co mě drží, je fakt, že chodím (neběhám, neumím – nejsem Forest Gump ani Karel V.). Jdu. Jedno kam, proč. Ale jdu. Protože musím. Hodinový stroj, který nejde, je k ničemu. Mrtvý. Na vyhození. Takže jdu. Kdekoli, kamkoli. Protože jsem nikdezdejší.
