V pátek 22. března 2024 nacpané varnsdorfské Městské divadlo nabídlo středoškolákům divadelní adaptaci Erbenovy Kytice v podání Metropolitního divadla Praha.
Básnická sbírka víc než profláklá, povznesená do jiných končin filmovým zpracováním. A přesto – expresivní zpracování, přecházející chvílemi až do pompézních gest, zcela nečekaný hudební podkres, repetice, zpěv, občasný doplněk navíc. Samozřejmě ne všechny básně, ale překvapivě i některé méně známé. Jak si po představení šuškaly uvaděčky – to se už dlouho nestalo, aby v hledišti bylo u středních škol takové ticho. Velmi příznivé odezvy. Snad tedy bude na podzim slibovaný Máj…
V pátek 22. března jsem měla možnost zhlédnout divadelní představení, které nám připravilo Metropolitní divadlo Praha. Na prknech jeviště se tak zhmotnilo několik balad ze sbírky Kytice z pověstí národních od Karla Jaromíra Erbena. Jmenovitě se jednalo o balady: Kytice, Vodník, Holoubek, Polednice, Zlatý kolovrat a Svatební košile.
Tyto balady na sebe v představení plynule navazovaly a nebyly mezi nimi žádné přestávky. Zároveň nikdy nebylo řečeno, jaká balada bude následovat. Tento fakt mi nevadil, protože jsem seznámena s celou sbírkou Kytice, a nebylo tak pro mě těžké nikdy odhalit, kterou baladu sleduji. Umím si však představit, že pro člověka, který není se sbírkou dopodrobna obeznámen, to mohlo být náročnější. Celé představení se snažilo držet knižní předlohy a zároveň známým příběhům dát nový kabát. Některé repliky jsem přímo poznala z knihy, ale spousta dalších mi přišla pozměněná nebo úplně vynechaná. Možná to bude tím, že velká část děje zde byla vyjádřena hlavně hudbou. Ta mi přišla v celku dobře zvolena. Příběh díky ní často rychle gradoval, což je pro Erbenovy balady velice typické. Vůbec by mi ale nevadilo, kdyby hudba byla místy tlumenější a spíše dokreslovala atmosféru příběhu. Některé repliky jsem totiž bohužel přes hlučící hudbu ani neslyšela. Celkově mi představení místy přišlo až přespříliš ukřičené. Hned na první pohled bylo vidět, že se herci snažili vžít do svých rolí. A to nejenom prostřednictvím mluveného slova, ale i tancem nebo zpěvem.
Součástí představení byly také samozřejmě rekvizity. Většina z nich byla vyskládána už na začátku představení na scéně, což mi nevadilo, protože to dopomohlo k plynulému přechodu mezi baladami. Co už jsem ale nepochopila, byla jejich přítomnost na jevišti po skončení balady. Například po odehrání balady Zlatý kolovrat byl kolovrátek ze scény odnesen a vzápětí opět přinesen. Poté během další balady, kterou byla Svatební košile, na kolovrátku předla bezejmenná postava, jež s dějem nijak nesouvisela. Působilo to na mě velice rušivě a přišlo mi to matoucí. Měla jsem z toho dojem nuceného využití všech herců na pódiu. Naopak se mi líbila rekvizita v podobě rozložité látky, která byla využita v téměř každé baladě. Látka se krásně třpytila pod světlem reflektorů a dodávala všem baladám určitou magičnost. Zvláště mi přišla perfektně využita ve Vodníkovi, kde znázorňovala vodní hladinu.
Celkově mi balada Vodník přišla nejzdařilejší ze všech balad, které jsme měli možnost ten den zhlédnout. Povedený mi přišel také Holoubek, jenž pro mě byl příjemným překvapením. Naopak zklamáním pro mě byla Polednice. Na tuto baladu jsem byla opravdu zvědavá, jelikož jsem se těšila na její nové originální zpracování. Bohužel to na mě ale nakonec působilo velice odbytým dojmem. Ze začátku balada působila docela slibně. Přes matku s dítětem byla přetažena již zmíněná látka, aby vše vypadalo pouze jen jako představa. Matčiným monologem se děj stupňoval a celé publikum čekalo se zatajeným dechem na příchod polednice. To se však nestalo. Matka pouze křičela a na scénu přišel vzápětí otec a vše se začalo vyjasňovat. Myslím si, že nejsem sama, koho absence polednice zaskočila a možná i trochu zklamala.
Celé představení bych tak ohodnotila spíše průměrně. Pokud jste milovníky celé sbírky Kytice a rádi se podíváte na nějaké její nové zpracování, vřele vám představení doporučuji. Já jsem si osobně celé vystoupení užila, ale opět už bych na něj nezavítala.
T. Železná, sexta
