Hele, hele! Může se tady chválit? Já už jsem z toho krapet zblblej, protože mám takový profesní zlozvyk, že jak sednu ke klávesnici, už myslím na to, koho pomyslně vykrákat za pomyslné uši. A dnes ráno, kdy skoro všechno ještě spalo, kromě mně, který je celý utrápený a bolavý, protože chytil někde chřipičku a bolí ho kloubky a hlavěnka a má trošku rýmičku, čili „konec světa“, tak já jsem tedy nespal a šel ven s psiskama, mě napadlo, že se dá i chválit…. Po obloze letěl čáp černý, což je impozantní pohled, který takhle zrána člověk okamžitě přivede na „lepší“ myšlenky. No, „lepší“, jak se to vezme… Tak s tou pochvalou. Já bych chtěl pochválit švédského pána, jménem Leif Gustaf Willy Persson. Pán je kriminalista, kriminolog, scénarista, spisovatel, komentátor a je to „persóna“, alespoň v rodném Švédsku.
Mám od mládí slabost pro severské detektivky, konkrétně pro detektiva Martina Becka, kterého stvořila (tehdy) manželská dvojice Maj Sjövall(-ová) a Per Wahlöö. Přinesli do detektivního žánru směsici poctivé kriminalistické dřiny, špetku existencialismu a hlavně – sociální tématiku. Trochu té kritiky „pohodlného“ života a „sociálně fungujícího“ státu, konkrétně Švédska, potažmo však Skandinávie. No, zkrátím to. Posledním výlupkem téhle školy je, jak jistě tušíte, trilogie „Milénium“ a její hrdinové, hackerka a životní postiženec Lisbeth Salander(-ová) a novinář Mikael Blomkvist. To už znáte…
Takže, od pana Perssona jsem přes Velikonoce, také kvůli té rýmičce, přehltal román „Linda – příběh zločinu“. Vynikající práce. Pan Persson se s tím nepáře. „Tím“, znamená prostředím, v němž se odehrává vyšetřování závažného, sexuálně motivovaného zločinu. Je plné roztodivných a vlastně i podivných figurek, které mají k radovi Vacátkovi vskutku daleko. Je to pestrá společnost poctivých policajtů, natvrdlých policajtů, líných policajtů, a dále kariérních blbů, vlezdoprdelků, alkoholiků, „rádoby“ ochránců ženských a mužských práv, plus – supovitých, senzacechtivých novinářů, kteří když nemají o čem psát, tak si historky ze života prostě vymyslí (Pane Řediteli, nepřeháním to?!?!), a tak dále – prostě normální společnost menšího města začátkem 21. století.
Dobře se to čte, i když téma, příběh i výsledek zrovna radostné nejsou. Ale, na druhou stranu, to přece jeden nemůže od detektivky čekat, že? Tak až to na vás přijde (rýmička) a budete mít den, dva čas, tak šáhněte po „Lindě“. Ne doslova, to byste mohli dopadnout jako…. ále, babi! Nech toho! Já nechci vědět, kdo to udělal!!!
