Již v roce 2016 vyšla v nakladatelství Knihy555 (dnes již pod tímto názvem zřejmě nefungujícím) kniha, shrnující autorům patnáctiletý zájem o povětšinou mizející památky průmyslového dědictví s názvem Postindustriál.
Podlouhlá kniha v pevné vazbě, s textilní záložkou, 184 stran, kvalitní papír a na něm nejen text, ale řada úžasných fotografií, u nichž mne napadlo, že přesně takové obrázky jsou vlhkým snem mnohého urbexera…
Anotace:
Kniha o průmyslovém dědictví Liberecka, Jablonecka, Frýdlantska, Hrádecka a Jizerských hor přináší malý vhled do souboru regionálního průmyslového dědictví s přesahy do sousedních států. Netvoří ho pouze stavby, stroje a jejich výsledky, ale též sociokulturní vrstvy v podobě artefaktů, nehmotných myšlenek a svědectví. Při jejich dokumentaci jsme se stále více dostávali na stranu odvrácenou od industriálu. Tímto způsobem přirozeně vznikly kapitoly o postindustriálu, který jsme si definovali jako opuštěné stopy průmyslové činnosti. Podobně jako mizí industriální dědictví, mizí i živý a stále inspirativní postindustriál. Nekladli jsme si za cíl zmapovat osudy všech továren, ale vybírali jsme z více než sto dvaceti objektů tak, abychom vytvořili dokument o současnosti průmyslových objektů i postindustriálních ruin. Kniha představuje nahlédnutí do přibližně šedesáti míst a objektů. Některé kapitoly jsou zpracovány pro region vůbec poprvé.
I když úvod vypadá docela složitě a předmluva, vysvětlující používané pojmy a nastiňující další obsah knihy, není na první dobrou úplně jednoduché čtení, s každou další stranou a odstavcem se poznávání stává zajímavější. I když jde o text fundovaný, odborný, plný důkladně podložených informací, zůstává čtivý a směrem ke konci smutně zábavným.
Co fascinuje lidstvo na zániku, zmaru a návratu přírody, je souborem několika pohledů. V prvé řadě je to změna, vidění věci v jiné souvislosti, v nečekané situaci či prostředí. … značně spekulativní může být úvaha o nahlédnutí za okamžik smrti. U průmyslového objektu, stejně jako u živého organizmu, je možné určit okamžik smrti. … Torzo budovy se stává lidskou lebkou na stole…
Autor ví, co a proč říká. Lehké povídání o tom, co nám denně mizí před očima, mnohdy k naší převeliké škodě. A ty fotky, ty jsou prostě dokonalé.
Na slibované pokračování nejspíš nedošlo, a těžko říct, zda někdy dojde (i když publikační a přednášková činnost autora je pozoruhodná). A já jen jako obvykle budu hudrat, že je věčná škoda, že podobné knihy a zanícence nemají všechny regiony.
