Spisovatel a písničkář Jaroslav Velinský bezesporu vytvořil velmi populární českou detektivních sérii s „bezděčným detektivem“ Otou Finkem v hlavní roli.
Již několik generací čtenářů přitahují atributy Velinského vypravěčského stylu: dobře vymyšlená zápletka, uvěřitelně zachycená atmosféra období „reálného socialismu“ v padesátých a šedesátých letech 20. století, a jazyk přizpůsobený vyjadřování „lidového“ hrdiny. Děj má vždy spád, ale najde se v něm i místo pro humorné odlehčení – čtenáři si libují.
Abych namátkou citoval jednoho z nich (píšícím pod nickem krtimort): „Finkovy zápletky jsou zábavné právě svou nadsazeností, humorem a „vodsloňovskou“ drzostí s jakou Velinský proplétá (pop)kulturní citace, žánrové parafráze a dobové vzpomínky v jedinečný autorský styl.“
Nová vydání v pražském nakladatelství Mystery Press jsou navíc chystány v pečlivé redakci autorova syna Frederika Velinského a ve skvostné polygrafické úpravě Jaromíra 99. V roce 2025 vyšly další tři tituly z této série. Dnes se chci věnovat dvěma z nich.
Přibližné řešení
Mystery Press 2025, ISBN: 978-80-7588-748-1
Čtenářské hodnocení na Databázi knih 87%
Je pošmourný podzim roku 1961 a Ota Fink slíbí kamarádce Maky, že se pokusí zjistit, proč učitelka klavíru paní Kocourková náhle přestala dávat hodiny a s návštěvami mluví jen přes řetízek v pootevřených dveřích. Po návratu z dovolené totiž ve svém bytě našla ve vaně nahého mrtvého muže. Vyšetřující policista z pražské kriminálky major Moldánek se přizná, že v případu tápe a že by uvítal Otův názor. Fink se tedy dává do pátrání na vlastní pěst. Hledá stopy na různých místech, až se přes hostivařský hřbitov a psí cvičiště dostává do žižkovského hotelu Lumír. Objevuje se další mrtvola a pak další – a napětí stoupá. Celkově je to ponurý příběh. A jak napsal jeden z čtenářů na Databázi knih (Warden): „…četl jsem Velinského nebo Chandlera?“ Zajímavá momentka: knihu autor věnoval památce Owena Taylora. Chvíli jsem přemýšlel, hledal, a nakonec „vygooglil“ špionážní sérii Jamese Pattersona. Jenže – chyba lávky. Po přečtení závěrečné poznámky Frederika Velinského se dozvíme, že se jedná o šoféra z jednoho předválečného románu Raymonda Chandlera, jehož vraždu autor „zapomněl“ objasnit. Takže jistá spojitost Velinského s Chandlerem sedí.
Nezaškodí krátká ukázka Velinského stylu:
„Koukám, že jsi se mnou počítala už v hospodě,“ řekl jsem a přeloženej papírek si zastrčil mezi listy kalendáříčku s tužtičkou; tahám ho s sebou vždycky a všude, stejně jako krabičku poslední záchrany.
„Spíš jsem počítala, že venku nebudeme mít tužku a papír.“ Zasmála se. „Vidím, že jsem se mejlila. Vsěgda gatóv“.“
„Vrať se k tý učitelce.“
„Je to stará paní…,“ na to Maky.
„Jak stará?“
„Dejme tomu sedmdesát. Takže by bylo možný i to, že ji přestalo bavit otravovat se se všelijakejma tupcema, co si myslej, že maj talent, protože se naučili vybrnkávat Old Man River na černejch klapkách. Jenže se mnou dělala ráda a taky mě měla ráda. Načež najednou zničehožnic – skoro se mnou nechce mluvit, leda přes řetízek ve dveřích… Vidím, že jí to je trapný, že by byla radši, kdyby to zůstalo, jak to bejvalo…“
„Třeba se mejlíš.“
„Prdlajs se mejlím. Do lidí vidím.“
„I v tom se můžeš mejlit.“
„Já?! Já vidím do každýho jako do prázdný flašky.“ Popadla mě za knoflík a přitáhla si mě; byli jsme skoro stejně vysoký. „Například vím,“ řekla, „že Dženy je do tebe zoufale a nebezpečně udělaná a že jenom ten tvůj bídrmajerovej vztah k Houseti vás oba – teda Dženy a tebe – chrání od zničujícího milostnýho vejbuchu.“
Zahrádka smrti
Mystery Press 2025, ISBN: 978-80-7588-828-0
Čtenářské hodnocení na Databázi knih 91%
Vysoké čtenářské hodnocení svědčí o tom, že ani v tomto případě Velinského Ota Fink nic neztratil z přitažlivosti a oblíbenosti. Jak na Databázi knih před několika dny napsal jeden z čtenářů (opět krtimort), cituji: „Starý dobrý Ota Fink slouží svému autorovi jako vánoční stromek, na který zavěšuje žánrové obrázky doby svého mládí. Příjemně ulpívající v drobnokresbách s dějem lehce ubíhajícím, tentokrát to má leccos společného s Markovým světem Hříšných lidí města pražského, jen posunutých v čase do začátku let šedesátých. Finále na hladině Vltavy má překvapivě temnou, a vlastně velmi noirovou a hutnou atmosféru, Velinský holt svůj žánr zná a umí.“ Nejeden čtenář se k Velinského detektivkám opakovaně vrací a relativně často zaznívá také otázka: proč Finkovská série nebyla ještě zfilmována. Kdoví, možná si toho nějaký režisér nebo producent všimne.
A o čem Zahrádka smrti je? Sáhněme do anotace. Příběh se odehrává o rok později než předchozí kniha, tedy v roce 1962. Tentokrát Otu Finka do záhadného případu vtáhne vrchní z hospody na rozhraní Vinohrad a Žižkova. Místní štamgast Bohouš Radýř totiž sedí na Pankráci za vraždu ze žárlivosti, ale to se vrchnímu nezdá pravděpodobné. Zahrádkáře Jindřicha Lehockého, řečeného Samuraj, našli v jeho chatce s japonským mečem zaraženým do břicha, což by spíš nasvědčovalo sebevraždě způsobem harakiri. A k tomu navíc se závažím na noze utone Alois Krsek, jenž vzhledem ke své veselé povaze nejspíš neměl důvod k sebevraždě. Do děje se zamotá tajemný Japonec a také svůdná Janina, z níž pětice maníku z místní galerky chce vymámit jakési tajemství. A co teprve podivná japonská zahrádka na Císařském ostrově, k níž se váže jeden dávný příběh. Fink tradičně vše vyřeší, otázkou zůstává potrestání pachatelů.
Oba tituly velmi dobře zapadají do legendární série a milovníci tohoto žánru v žádném případě nezklamou. Díky čtenářskému zájmu Mystery Press v edici pokračuje, a tak je možné těšit se i na další pokračování.
Milan Hrabal
