Rumburští divadelníci (ne, fakt nebudu psát amatéři nebo ochotníci) připravili další premiéru, v úterý 10. března 2026 byla na malém sále rumburské Střelnice poprvé k vidění Hraběnka v provedení spolku Hraničář.
Kus veleznámý, ba snad až proslavený. Jen jsem si tak celou dobu říkal, co na to ti mladší? Není to totiž žádná absurdní komedie, vymyšlená sranda. A v tom je ta tragédie – někteří si to totiž ještě pamatujeme. A ať si říká kdo chce co chce a ať se někteří vydávají za takřka disidenty, drtivá většina z nás měla staženou prdel a chovala se přesně takhle, ať už to dnešní optikou vypadá jakkoli směšně. Není důležité, jestli jde o konkrétní osoby a něco z toho se odehrálo zrovna takhle – podstatný je ten duch, že to tak opravdu bylo. Kdesi kdosi seděl výš, na okrese, na kraji, a všichni se báli, někteří sloužili. A někteří dokonce věřili. Ta druhá tragédie je v tom, že ač si to mnozí zjevně neuvědomujeme, sklouzáváme k novodobé mutaci. Neochota, lhostejnost, sebestřednost, strach – je pohodlné nevystrkovat růžky a poslouchat. Nechat se řídit ve jménu vyšších ideálů. Co zbývá tomu, kdo vybočuje – chlastat, nebo zemřít…
A ty „reklamní vsuvky“ nejsou samoúčelné, byť především kryjí přestavbu kulis. Jsou perfektním doplněním atmosféry, přesné, věrné – vlastně takřka historický dokument (bože, taky jsem recitoval Zpěv míru).
