Tak asi před půl rokem, možná ještě dříve, mě požádali přátelé z Prahy, zda bych nemohl přes německé kamarády obstarat vstupenky na koncert Neila Younga a skupiny Crazy Horse v Drážďanech. Šlo o to, že na českých webovkách stály lístky dvakrát tolik, co na těch německých. No, samozřejmě nám ty lístky Leo sehnal. Takže jsme mohli v sobotu večer zažít doopravdy cosi výjimečného. Jsem starší člověk a už mě jen málo věcí, dějů či lidí nadchne. Například ani veřejná vystoupení prezidenta republiky – ech, to byl pokus o ironii… Pravda, zjistil jsem, že zhruba pětihodinová šichta, sestávající z pochodu městem (sežeňte v sobotu odpoledne před koncertem Neila Younga parkování poblíž pódia!), kachnokývaní před vstupem a pak postávání na rozpálené asfaltové podložce, pro mě už není. Ne, neomdlel jsem, ale párkrát k tomu nebylo daleko. Ale to ostatní…
Asi pět minut po deváté Neil Young typicky rockersky nahrbeně vylezl na pódium, prohodil pár slov s lidmi z kapely, asi legračních, protože se všichni mohli potrhat, a třísknul do toho opráskaného legendárního černého Les Paula. V tu chvíli se z mých nohou, které jsou v normálním režimu středně pevné sloupy, stalo „žužu“. Nebo něco podobně měkkého. Vzhledem k tomu, že se to celé odehrávalo na nábřeží Labe (tamní celoletní akce se jmenuje „Filmnächte am Elbufer“, koukněte na drážďanské stránky, občas jsou tam dobré kousky a nejen filmové) začal koncert skladbou „Down by the River“. Za pódiem to neuvěřitelné panorama opravených Dráždan, třicet metrů přede mnou jeden z mých (nejen kytarových) hrdinů. Byl jsem na hniličko… Jen těžko se dá popsat, co to s člověkem dělá, když dvanáct tisíc lidí (vyprodáno) řve společně: „Down by the River, I shot my Baby!“ Nářez. Ta první skladba trvala tak asi půl hodiny. Kromě dvou akustických písniček, Dylanovky „Blowin´ in the Wind“ a jeho vlastního megahitu „Heart of Gold“, stavěl Young svými elektrickými kytarovými sóly úplné zvukové chrámy, čili dělal přesně to, co ho podle žebříčku časopisu Rolling Stone (i když na žebříčky moc nevěřím) řadí na 17. místo mezi stovkou nejvýznačnějších kytaristů nové (rockové) doby. Vlastně, když to tak celé stručně shrnu, Neil Young tam dvě hodiny „čaroval“, nebo vykonával nějaké své šamanské obřady. Zvuk byl asi tak stejný jako měl před pár týdny Bob Dylan v Praze, čili skvělý. To se mu to pak čarovalo! Ty dvě hodiny (celkem třináct skladeb) uplynuly jako mžik. Fakt. Zapomněl jsem, že jsem na umření. Takže něco na tom předávání energií na rockových koncertech asi bude…
Povídal mi tam Tomáš Císařovský: „Tak o tohle nás bolševik obral, to jsme měli vidět už před čtyřiceti lety!“ No, fakt. Jenže, říkám si teď po pár dnech, on by to tehdy byl úplně jiný zážitek. Teď v sobotu to nebylo o Youngových superkapelách „Buffalo Springfield“ nebo „Crosby, Stills, Nash and Young“, nebylo to o jeho tehdejších hitech. Bylo to vystoupení člověka naprosto oddaného jak muzice, tak Matce Zemi a jejím přirozeným krásám. Byl to koncert-výzva: „Protect Earth“. „Chraňte Zemi“ – před byznysmeny, bankéři, korporacemi, politiky… Udělejte každý kousek té „své práce“, aby „tahle malá věc“ („This little thing, called Earth“) nám zachována byla. Děkuju, že jsem u toho čarování mohl být!
P.S. Mimochodem, hned za kontrolorem lístků tam stáli chlapíci, kteří rozdávali (opakuji, rozdávali!) trička právě s nápisy – na jednom „Protect“ a na druhém „Earth“. Neil Young tam daroval svým fanouškům tak něco přes dvacet tisíc T-shirt. Uf…
