weby pro nejsevernější čechy

Jan Hrbáček, muž, který první zveřejnil Kubiceho zprávu

Jan Hrbáček: Rocker a novinář. Narozen 1971. Pracoval mimo jiné v Lidových novinách, Týdnu, Hospodářských novinách, Českém rozhlasu. Nyní v týdeníku Euro. Prošel skupinami Madrose, Spleen, Cocotte Minute a dalšími. Do širšího povědomí vstoupil v souvislosti s tzv. Kubiceho zprávou. Ženatý, otec dvou dcer.Fakt to chceš slyšet? Chci.

V týhle republice existovali tak tři novináři, kteří věděli, jak se k týhle zprávě dostat. A pochopitelně se předháněli, kdo ji dostane dřív. A všichni tři měli domluvený, jakým způsobem tu zprávu získají. Jenže ty domluvy nějak ne a ne dojít naplnění. Pořád nikdo neměl žádnou záruku. Pak přišlo to slavný zasedání ve sněmovně. Ty zprávy, který měli poslanci k dispozici, byly samozřemě cinknutý. Kdyby náhodou utekly ven, aby bylo poznat, kdo to pustil. Takže šlo o to, nějak to zašmoulit, aby nikdo ve finále nepoznal tvůj zdroj. A zároveň to byl boj o čas. Vědělo se, že tu zprávu dostane Jára Kmenta z Respektu, Sabina Slonková a já. Sabina už před tím na Aktuálně pustila něaký fragmenty, ale pořád to nebylo to maso. A už bylo nutný někoho ulovit, abych tu zprávu měl celou. A když se mi to povedlo –  od koho to ti neřeknu – jsem celou cestu ze sněmovny až do redakce běžel, aby se to stihlo zpracovat. Pak to vyšlo a začal rachot.

To znamená, že platí věta z filmu Adéla ještě nevečeřela, že se v Čechách všechno vykecá?

No jasně. Na druhou stranu bych to nebral úplně zle. Protože lidi by měli mít informace a stát se je mnohdy před nimi snaží zatajit. A tady bylo zapotřebí, ay to vylezlo ven. I když s odstupem doby si myslím, že Kubiceho zpráva byla sračka. Ale já jsem i pověsil na web nezkrácenou a bez jakéhokoliv komentáře aby si lidi udělali obrázek.

Jaký byly následky?

Fatální.

To znamená co?

Mobbing a bossing v práci. A doma nám taky nebylo moc dobře. Vleklo se to minimálně rok a půl. Dokonce jsem si tenkrát říkal: „Kurva, proč jsem to vlastně udělal? Měl jsem tohle zapotřebí?“ To bylo v době, když jsem pracoval v rozhlase a tohle pro něj byla obrovská neplacená reklama, protože rádio do té doby takovýhle věci nedávalo. Místo toho, aby z týhle reklamy těžilo, se ty lidi v rozhlase polekali. Asi si mysleli, že půjdu bručet. Musím říct, že jsem z jejich chování byl hodně hodně zklamanej.

Nedá mi, abych se nezeptal. Prý ses kdysi hlásil do Bezpečnostní informační služby…

Já chci jít do BISky i teď. (smích)

Chtěj tě tam?

Nechtěj.

A nechtěl bys tam dělat mluvčího? 

Mluvčí BISky teď jde do důchodu. On mi to kdysi dokonce nabízel, že bych tam mohl dělat mluvčího. Momentálně ale nemáme nejlepší vztahy, protože sem se do tý instituce teď docela opřel a on mi napsal drsný mail, ke mně proklel do desátýho pokolení.

Ale přece jen by to byla dobrá práce dělat mluvčího v instituci, kde nesmíš nikomu nic říct? To je přece pohoda!

Tam nejde o to, že nesmíš nikomu nic říct. U mluvčího BISky nebo i jinejch tajnejch služe je strašně důležitý sledovat, co říká. Protože i když on nemůže nic říct, tak důležitou věc může odprezentovat mezi řádky.

Přesuneme se k tvýmu rockerství. Máš momentálně nějakou kapelu?

Momentálně mám dokonce tři kapely.

Prý pro kapely vymýšlíš příšerný názvy.

Třeba Spokesman of Death. Nebo jsou i sprostý, ve kterých se to hemží klitorisy, anály a podobně. Ale většinou jsou ty věci myšlený s nadsázkou.

Jak ses dostal ke tvrdýmu rocku?

Jako kluk jsem byl houslista, flautista a pak trumpetista. Hrával jsem dechovku. Strašně mě to bavilo. Hlavně První máje. Ale jasně, že už v pubertě jsem chtěl hrát na kytaru a balit holky. Takže jsem byl chvíli kotlík a pak už přišel rock.

Proč zrovna tvrdej rock a metal?

Když jsem byl malej, poslouchali jsme s tátou Beatles. Pak přišli Sabbati a Deep Purple a mě to hrozně bavilo. Agrese v muzice má svůj smysl, člověk tím chce něco sdělit. A hlavně je to i dobrej tělocvik. Za koncert jseem byl schopnej vypotit dvě až tři kila.

Jaký to je bejt rockerem po čtyřicítce?

Rocker je vždycky mladej.

Není kytara falickej symbol?

Kytara je zmenšenina violy nebo basy a můžeš v ní vidět ženu.

Prý se teď vracíš zpátky k folku. Proč?

Protože to chce žena.

A žena je v tomhle důlëžitá?

Žena je nejdůležitější!

Tvoje žena je taky novinářka. Jaký je soužití dvou novinářů doma?

Strašný. Teda jak kdy.

Kecáte si vzájemně do práce?

To víš, že jo. Občas i nechám redigovat svoe materiály a když mi k nim říká svoje poznámky, mívám touhu mi zabít.

Míváš v práci problémy se jménem? Osobně sem zažil, když jsi po telefonu nějakýmu natvrdlýmu policajtovi říkal,  jak se jmenuješ a on to pořád nechápal a zabral až na heslo „koníček Hrbáček“.

Teď už ne. Spíš v dětství mi říkali „Hrbáček, pověsíme ho na háček“. Nebo „Hrbáčku, prdni si do sáčku.“ Ale na to druhý přišli kamarádi, kterým bylo už přes třicet let a v krvi jim kolovalo 3,7 promile.

Tys teď nedávno abslovoval večeři s Billem Clintonem. Jak na tebe působil?

Jako pán už dost unavenej životem.

Věnovali jste mu doutník?

Nevěnovali. V podstatě nebyla možnost se k němu přiblížit.

Máš veselou historku s pštrosem. Můžeš ji odvyprávět?

To se stalo na Slovensku. Kamarádi tam studovali farmacii a divadelní vědu. Nedaleko kolejí byla průchozí zoo. I v noci. A když v noci šli na kolej, s oblibou fackovali pštrosa. Jednou zapařili s nějakým boxerem, vzali  ho sebou a nechali ho, ať tomu pštrosovi taky jednu flákne. Jenže ten pštros po ráně od boxera lehnul. A ten boxer byl děsně útlocitnej a až do rána o pštrosa pečoval. Pštros teda naštěstí po čase procitnul.

(rozhovor vznikl pro časopis sorry, který stále vychází a můžete si ho objednat tady)

Tagy