Jsem marod. Chřadnu, hubnu, nic mě nebaví. Sem tam mě otravuje teplota a skoro pořád mě někde něco bolí. Volám doktorce: „Přijďte v pátek v devět,“ odvětí a zavěsí.“ V čekárně jsem už o čtvrt hodiny dřív, přede mnou jeden člověk. „Paráda, budu brzo doma,“ těším se, až hupnu do postele a mé chorobou ztrápené tělo bude zase odpočívat.
Do čekárny vstupuje jakýsi pán, klepe na dveře ordinace, sestra ho vpouští dovnitř přede mnou s omluvným úsměvem: „jde jen pro recept.“
„No nic, je to jen papírek a jedno razítko. Bude to hned,“ překypuji tolerancí.
O čtvrt hodiny později pán vychází ze dveří zadkem napřed a s uctivou poklonou k paní doktorce. Vystřídá ho další pán: „jenom na injekci,“ omlouvá se sestra, a ta paní: „jenom pro mastičku“ a už jen jeden: „jenom na kozultaci…“
Na řadu přicházím chvilku před dvanáctou. Jsem unavená, nemocná, protivná, ale nemám odvahu dát najevo svou nelibost. Jsem vděčná dámě v bílém, že mi věnuje kousek svého času, že shlédla ze svých výšin ke mně, k nicotné, bezvýznamné osobě.
Proklepne mě zezadu, zepředu, nedýchat, zakašlat, vyhrnout rukáv … Kolik vážíte? Nevíte? No to byste měla vědět!“ kárá mě a já se stydím, že neznám tak veledůležitou informaci.
Potupně žene mě přes čekárnu plnou pacientů se šampuskou s močí. Je mi trapně, marně se snažím schovat ji pod svetr. Štěstí, že ostatní dělají, že nic nevidí.
Za půl hodiny je prohlídka u konce. Doktorka mi podává několik papírů: „V pondělí si zajděte na odběry, ranní moč vezměte sebou. V úterý na druhou stranu města na rentgen plic a sono břicha. Ve čtvrtek budou výsledky, v pátek devět u mne. Do té doby ležte.
A tak absolvuji celý ten kolotoč vyšetření, a chřadnu dál a myslím, že umřu.
V pátek jsem se doplazila do ordinace o pět minut později. „Kdo pozdě chodí, sám sobě škodí,“ vynadá mi doktorka o dvě hodiny později, když jsem konečně přišla na řadu.
Mám sice odvahu, ale ne sílu poslat ji do prdele. Chci jen vědět, co mi je a být zase zdravá.
„Jste chudokrevná,“ zajásala doktorka nad výsledky mých vyšetření. Pošlu vás do nemocnice, tam vás vyléčí. A nezapomeňte jíst špenát!“ zavtipkovala.
Čtrnáct dní v nemocnici, pár transfuzí, trocha odpočinku a několik porcí špenátu udělalo své. Za dva měsíce jsem byla zdravá. Konečně.
A pak omarodil můj pes.
„Pane doktore, chřadne, hubne, má horečku a je unavený.“ „Přijděte ke mně v pátek v devět,“ odvětil a zavěsil.
Přišli jsme o čtvrt hodiny dřív a před námi byli dva pacienti. Morče a činčila.
„A jéje,“ zaúpěla jsem tiše. „To je nadlouho.“
Opak byl pravdou. Přesně v devět mě doktor přivítal v ordinaci. Prohlédl psa zepředu, zezadu, změřil tlak. Kolik váží? Nevíte? Tak ho postavte támhle na váhu…“
„Potřebujeme odběr krve. Podržte mu hlavu a nožičku.“
„To ho odeberete hned? Nemusím do laboratoře? Výsledky do patnácti minut? Žasnu!
Rentgen plic a sono břicha hned a tady? Žádný příští týden? Žasnu ještě víc!
Za půl hodiny odcházíme z ordinace – pes je komplet vyšetřen. Znám diagnózu – zánět ledvin. Léky si nesu s sebou a k tomu šest infuzních lahví – sestra přijde k nám domů dvakrát denně psa napojit.
O týden později je pes zdráv a vesel.
Já taky.
Ano, stálo mě to dvě tisícovky, přesně tolik, kolik zaplatím měsíčně za svoje zdravotní pojištění, a to ani nemusím být marod.
Jen s tím rozdílem, že jsem měla pocit, že se mému psu doktor věnoval víc, než moje doktorka mě, že mu na něm doopravdy záleželo, na jeho komfortu, na jeho pohodlí, na jeho zdraví…
Kéž by jednou měla stejný vztah moje doktorka ke mně.
