Zatímco v nedalekém Rumburku probíhaly manévry policejních jednotek, doubická kulturní úderka (tohle slovní spojení si trošku perverzně vychutnávám) přivítala v pátek 26. srpna na Fabrice berlínskou alternativní skupinu „Helga Blohm Dynasty“.
Chlapci z Berlína (říkám chlapci, ale na čtyřicítku jim jistě táhlo) dorazili, zasedli před Fabriku a kochali se. V ten pátek ještě nepršelo ve šnůrách, to potrefilo až sobotní a tradiční „Doubickou pouť smíření“ (tentokrát se Smrtí). Helgové Blohmové říkali: „Tak, jeli jsme do nějaké zadele světa, kterou těžko najdeš na mapě a ono je to tady takhle, hm.“ Když pak někdy kolem půl desáté večer přestala vládnout „přesilovka“ a hostů se sešlo o několik více, než členů kapely, začal i koncert. Už jsem toho v životě slyšel vlastně dost, ale tohle bylo i pro mě dost zjevení. Dvě kytary, bicí a „teremin“. Přiznávám, že „teremin“ jsem viděl v akci asi tak potřetí v životě. Kdysi na podobný úkaz občas hrával Pepa Janíček v Plasticích, hraje na něj také Ivan Trojan v představení „Teremin“ Petra Zelenky v Dejvickém divadle. Hráč se toho nástroje nedotýká, jen pohybuje oběma rukama v blízkosti dvou antén. Jednou rukou se reguluje hlasitost, druhou výška tónu. Je to děsně těžké, ale když to někdo dovede, pak to zní jako úvodní znělka seriálu „Vraždy v Midsomeru“. Ta je totiž zahraná právě na „teremin“. To, co „Helga Blohm Dynasty“ (název kapely je poctou oblíbené majitelky hospody v Chotěbuzi, devadesátileté Helze Blohm) zahráli, bylo jakousi směsicí nebohých Franka Zappy a Syda Barretta, čili muzika, která někoho zatahá občas za uši, zatímco jiného „odstřelí“ rovnou do míst, kde spolu harmonizují vzdálené mlhovinové galaxie J. No a aby chlapcům z Berlína nebylo smutno, že mají vlastně veřejnou zkoušku, byla na ně už během koncertu vyslána obáváná „fabrická ruka“, podnos na panáky ve tvaru napřažené dlaně. Z dlouhé historky udělám krátkou – koncert se báječně vydařil. Od jedenácti, kdy koncert skončil asi tak do dvou, kdy jsem usoudil, že mám poslední šanci odejít po svých, se „hm“ z toho původního komentáře doubických krás změnilo na: „Je to tu jak v ráji“ J. Když jsem v půl třetí ulehal, na Fabrice začínal druhý koncert… (P.S. „Navářka“ z toho pak neměl velkou radost…)
