weby pro nejsevernější čechy

Dva černobílé kusy od OLDstars [Modrý Kocour 2016, pátek]

V pátek dopoledne hráli studenti studentům. Na představení Jana a Jan v provedení části spolku OLDstars dorazili frekventanti turnovských škol a mohli tak shlédnout historickou fikci, ve které se potkává Jan Hus s Janou z Arcu. V jedné cele.

Nedá se mluvit úplně o divadle, spíš o scénickém čtení, které je ale velmi přesné v načasování a intonacích. Obě dvě role Mistra Jana i Panny z Orleansu hrají jejich představitelé dostatečně zapáleně a přesvědčivě, moment, kdy Jana přesvědčuje o své pravdě, je dost silný na to, aby divák nemusel pochybovat o jejím předurčení, o síle její osobnosti. Její puberťácká drzost má v sobě tu potřebnou okouzlující průbojnost, která dvěře otevírá, dokud se ucho neutrhne.

Zatímco Jana je Bohem povolána a bez rozpaků poslouchá jeho hlas, Jan je muž vzdělaný a knězem se stal hlavně proto, že chtěl chodit dobře oblékán (!), ale církevní učení přijal. Jenomže podrobil ho kritické analýze. A to se (nikdy) nevyplácí.

Oba tak nevyhnutelně čeká stejný osud, což nám nemilosrdně připomínají zápalky, které hrají další hlavní roli a v rukou chóru se objevují u každého dalšího klíčového rozhodnutí našich hrdinů a dávají najevo, že osudu je nemožné se vyhnout.

Ten nápad nechat běžet osudy Jany z Orleansu a Jana Husa rovnoběžně je velice zajímavý a faktem je, že se tak bezmála i skutečně stalo; smrt obou je od sebe vzdálena pouhých šestnáct let. Autorem textu a režie je Jan Horák.

Večerní představení, které OLDstars přivezly, byl těžký text Dei Loher, německé dramatičky, Poslední oheň, který zkoumá, co a jak může akcelerovat. Zkoumá jednu tragickou událost u lidí, kterých se dotýká, ale i těch zdánlivě nezúčastněných.

Špatně se to vypráví, text má spoustu rovin, je nepřehledný a často i nejednoznačný a má potenciál být velice silný. V průběhu představení jakoby ztrácí svou sílu. Možná je to tím, že inscenace běží celou dobu jakoby v jednom — sice soustředěném, ale poněkud monotóním — módu.

Volba hodně černobílého provedení je sice vděčná pro fotografa, ale publikum mate, neboť je dost těžké identifikovat, kdo je kdo. Škoda.